Většina lidí se bojí smrti. Já se bojím, že budu na smrt muset čekat příliš dlouho...
Zadýchaně utíkám nekonečně dlouhou chodbou. Jsem tu jen já a tma, která mě obklopuje ze všech stran.Běžím stále dál a nechápu proč ani před čím se vlastně snažím utéct. Zpomaluji a otáčím se za sebe. V dálce za mnou stojí ve tmě vysoká postava. Je dívka s bledou, skoro bílou pletí, bez tváře, dlouhými černými vlasy a s bílými splývavými šaty. Pomalu se ke mně blíží. Je tu naprosté ticho, že slyším její tiché, avšak děsivé, pomalé kroky. Chci zase začít utíkat. Nedokážu se ale hnout. Snažím se zakřičet, ale můj vlastní hlas mě neposlouchá. Stojím s otevřenými ústy, zhluboka dýchám a nedokážu vydat ani hlásku. Snažím se utéct, ale nedokážu donutit své nohy k pohybu. Dlouhá bílá ruka se ke mně natahuje a já cítím, jak mě pohlcuje strach …
S trhnutím se probouzím. Z ohromných oken s pastelově modrými závěsy se do místnosti vkrádají teplé sluneční paprsky. Může být okolo poledne. Ležím v pohádkově ustlané posteli s nebesy a spoustou malých i větších polštářků. Byla to jen noční můra, pomyslím si s úlevou. Pocit úlevy ale hned vystřídá děsivé zjištění. Rozhlédnu se po místnosti. Stěna za mnou a přede mnou je natřena bílou barvou, ostatní dvě světlou limetkově zelenou. Zdi jsou zdobeny stylovými černo-bílými obrazy a fotkami, zemi pokrývá světle šedý koberec a před postelí leží ještě malý chlupatý tyrkysový kobereček. Po zádech mi přejede mráz. Nechápu co se děje, ale se strachem zjišťuji, že si nepamatuji nic z předešlého dne … týdne … měsíce. Nechce se mi vstát. Bojím se, co přijde.
Nevím KDO jsem ...
Nevím, kde jsem ...
Nevím co tu dělám ...
Položím si ruce na hlavu. Jsou studené jako led. Zavřu oči. Vidím jen tmu … nekonečnou, černou tmu bez jakéhokoliv smyslu a cíle. Začnu ze strachu prudce dýchat.
Pomoc! Pomozte mi někdo! Co se to se mnou děje??
Snažím se vybavit si cokoliv, alespoň zlomek vteřiny ze včerejšího dne. Ale stále vidím jen tmu. Tmu, která mě pohlcuje a která mě čím dál víc děsí. Zvednu se s postele a pomalu se projdu po pokoji. Nepoznávám ani jednu z věcí v této perfektní místnosti. Přijde mi chladná a cizí,
Dveře ze světlého dřeva, naproti mně, se pomalu otvírají. Nadskočím leknutím. Mám chuť znovu se schovat pod peřinu a všechno zaspat. Co je to za proboha zvrhlý sen? Štípnu se do paže, ale jen s bolestí vyjeknu. Tohle není sen. Jen podivná, zmatená realita, která mě přivádí k šílenství. Do dveří vstupuje vysoký muž ve středním věku. Má na sobě černý oblek a na tváři nerozeznatelný výraz. Tejmně hnědýma očima si mě prohlíží. Nikdy předtím jsem ho neviděla … alespoň myslím. Nevím, jak ho mám pozdravit, ani co si o něm mám myslet. Kdo by to mohl být? Otec? Strýc? Učitel? Ani jedno mi na něj nesedí. Stydlivě se na něj usměji.
„Dobré ráno.“, pozdraví mě neznámý muž a pokusí se o přátelský úsměv. Přikývnu a podám mu bledou ruku.
„Vítám tě ve Wingsville, Parvati. Jmenuji se Daniel Brown.“ Parvati …pořád nic. Možná znám své jméno, ale stejně nevím, kdo jsem.
„Wingsville?“, zopakuji zmateně. Prosím vás, co se mi stalo? Nemůžu si na nic vzpomenout, nevím jak jsem se tu vzala ani kdo jsem … “
„Ano, já vím. Ale to teď není příliš důležité.“
„Ale ano, je to důležité! Řekněte mi to! Co se to se mnou děje? Prosím!“, žádám ho zoufale, ale muž se přísně zamračí a zavrtí hlavou.
„My tu na minulost nehledíme. Nemusíš se ničeho bát, zvykneš si tu rychle.“ Odvětí pan Brown tajemně, až mě zamrazí. Chci něco namítnout, ale včas se zarazím. Jeho přísný pohled mi nahání hrůzu.
„V šatníku máš nějaké oblečení. Mělo by ti být akorát.“, ukáže na obrovskou světlou skříň, stojící u zdi, zdobenou nejrůznějšími ornamenty a přejede mě očima. Stojím proti němu, oblečená v pyžamu a se zmateným výrazem. Musím vypadat směšně.
„Vím, že teď jsi zmatená, ale skutečně se budeme snažit, aby to co nejdříve přestalo.“, dodá a chystá se k odchodu.
„A kde to vlastně jsem?“, zeptám se znovu opatrně.
„Všechno se dozvíš. V klidu se oblékni a přijdi za mnou do hlavní haly. “, dodá po chvíli pan Brown a odchází z místnosti ...
ČTEŠ
Hug
RomanceŠestnáctiletá Parvati se jednoho dne probudí bez jakýchkoliv vzpomínek. Nepoznává ani svou vlastní tvář, nechápe kde je a jak se tam dostala ...