Hug

Part 13

S trhnutím konečně otevřu oči. Vidím rozmazaně. Dokážu jen rozpoznat, že už je ráno.

„Jarede?“, zavolám. Nikdo se ale neozývá. Promnu si oči a snažím se zaostřit. Jsem v bílé místnosti a nade mnou se sklání žena s černými vlasy svázanými na stranu v copu. Začnu nekontrolovatelně rychle dýchat a vyděšeně zašeptám „Jarede.“Neznámá žena se na mě překvapeně podívá.

„Můj bože! Ty ses probudila!“, vykřikne. Podá mi z nočního stolku černé brýle značky RayBan. Nasadím si je a všechno hned vidím ostře. Divné, předtím jsem přece viděla bez brýlí v pohodě. Co se stalo?

„Prosím vás, je tu Jared, a mí kamarádi?“, zeptám se černovlasé ženy. Mám sucho v krku a hlava mi třeští, jako bych několik dní nespala.

„Kdo je Jared? A kamarádi? To nevím, ale určitě tu jsou tví rodiče.“, odpoví mi žena přátelsky.

„Rodiče? Ne, to jste si musela splést, víte, já nemám rodiče.“, opravím ji.

„Skutečně? Vy nejste Parvati Jensenová?“

„Ano, to jsem, ale … to musí být nějaký omyl, já …“

Žena poodejde ke dveřím a vyjde na chodbu.

Kde to jsem? Jarede!! Pomoc!, šeptám a po tváři mi začne stékat horká slza.

„Paní Jensenová, pane Jensene!“, volá žena do chodby.

COŽE?, vyděšeně sebou cuknu a položím si ruku na ústa. To ne, to ne! To nemůže být pravda, nesmí to být to co si myslím!, nechci si připustit, že to co se děje, je skutečnost. Do místnosti vchází dvě osoby – drobná tmavovlasá žena ve středním věku, v úzkém šedém svetru Abercrombie a s uplakanýma očima a vedle ní starší muž s řídkými černými vlasy a vytahané mikině s logem New York Yankees. Žena si položí dlaň na ústa a oči se jí zavalí slzami.

„To není možné.“, vydechne.

„Holčičko, naše!“, zavolá muž a i jemu se zamlží zrak.

„Mami, tati?“, zašeptám. Oba se ke mně vrhnou a chtějí mě obejmout.

„Kde to jsem?“, ptám se, i když mi všechno dává smysl.

„V nemocnici, zlatíčko. Neboj se, hned co to půjde, tě odvedeme domů.“ Domů? Kam domů? Já chci zpátky do vily!

„Jak jsem tu dlouho?“, prudce se zvednu a opřu se o bílou zeď za postelí.

„Dlouho. Už je to měsíc od té … nehody.“, odpoví smutně máma a pohladí mě po rozcuchaných vlasech. Rozhlédnu se kolem sebe. Ležím na pokoji sama. Na ruce mám napojenou spoustu hadiček, na nočním stolku mi leží několik kytic se vzkazy, módních časopisů a plyšáků.

To není možné, to nemůže být pravda … Ne!! Prosím!, ucítím zimu a obejmu se pažemi.

„A co se mi stalo?“ Tváře rodičů poznávám, ale jinak si nejsem schopná vzpomenou na nic jiného. Ani vlastně nechci. Nedokážu myslet na nic jiného, než na to, že Jared, Nami, Justine a všichni ostatní zůstali ve Wingsville, zatímco já jsem tady. Znamená to, že už je nikdy ..? Ne, nebudu na to myslet. Alespoň ne teď. Začnu znovu brečet.

„Už je to dobré, pšššt. Všechno je dobré.“, šeptá mi máma a kolíbá mě v náručí jako malé dítě.

„Srazilo tě auto. Když tě záchranka odvážela, vypadala jsi jako kdybys jen spala. Neměla jsi ani škrábnutí. V nemocnici ti zjistili krvácení do mozku. Nevypadalo to s tebou vůbec dobře. Operace byla úspěšná a všechna vnitřní zranění zmizela …  ale ty jsi zůstala v komatu. Skoro nikdo, kromě nás nedoufal, že se probereš.“, vysvětluje dojatě táta.

„Ale teď … teď jsi tu s námi, mluvíš a … to je prostě zázrak!“, dodává nadšeně máma a já se na ni smutně usmějí. Zázrak … Zázrak byl, když jsem potkala Jareda. A žádný jiný zázrak nechci … Já chci domů! Tam domů!

Rodiče odchází až večer. Doktoři mi vzhledem k mému zdravotnímu stavu sundávají všechny hadičky a nechávají mě o samotě. Chvíli po jejich odchodu se znaveně zvedám z postele. Bílá noční košile, která je mi alespoň o tři čísla větší, mě začíná docela děsit. Vyjdu z pokoje na chodbu a namířím k toaletám. Celou cestu se dívám do země a snažím se sama sebe přesvědčit, že to co vidím není skutečnost. Že se mi to celé jen zdá a že se za chvíli probudím v Jaredově objetí a všechno bude zase jak má být.

„Promiň.“, ozve se přede mnou chlapecký hlas, když to mě nějaký kluk omylem narazí. Zvednu hlavu a podívám se mu do tváře. Ve tmě na chodbě musím chvíli zaostřit.

„Parvati?“, vykřikne a údivem nechá otevřenou pusu.

„Toby?“, vykulím oči a na hodnou chvíli nedokážu promluvit.

„Bože můj, tak ty taky ?“, vydechne s úžasem Toby. Vypadá to,že jeho návrat do normálního světa příliš netrápí.

„Nepůjdeme si chvíli někam sednou? Na kafe? Do kantýny?“, navrhnu, protože mi začíná být na chodbě zima.

„J-jo, jasně.“, přikývne rychle a vydáme se na konec chodby.

„Páni … Nemůžu tomu uvěřit.“, komentuje situaci Toby, když vytahuje z automatu na kávu svůj kelímek.

„To já taky ne.“, zamumlám. Oproti Tobymu, můj hlas nezní příliš vesele.

„Kdy ses probrala?“, ptá se se zájmem.

„Je to jenom pár hodin, co ty?“, zamumlám a přejedu prstem po okraji kelímku s karamelovým cappuccinem.

„Je to .. na stálo?“, zeptám se ho, ale když větu dořeknu, uvědomím si, že zní docela směšně.

„Hele Toby … jsi jediný, s kým o tom můžu mluvit …“, začnu nejistě. „Neexistuje způsob, abych se tam vrátila?“

„Jde o toho kluka, ehm … Jareda?“, pousměje se Toby, ale z jeho hlasu je cítit, že mě chápe. Pokrčím rameny a smutně přikývnu.

„Bohužel ne, víš … já sám se nedokážu vzpamatovat, že jsem zase zpátky, že jsem tady a že teď tady s tebou piju tohle hnusné nemocniční kafe … ale o tom, že bych se vrátil … jsem vůbec nepřemýšlel.“

„Ale já se musím vrátit.“, řeknu zoufale.

„Je mi to líto. Vím, že tě měl rád, bylo to vidět na první pohled, ale … tady máš rodinu, která tě miluje. Zvykneš si.“ Podívám se na něj, jako kdyby se zbláznil. Jak může být tak v pohodě?

„ON je moje rodina. Tihle lidi … Tak, tak že jsem poznala, kdo to vlastně je. Skoro je neznám. Ale Jared, Nami, Russel, Nathan, Skye … s těmi jsem toho zažila spoustu. A pamatuji si to. Pomohli mi dostat se z nejhoršího, byli tam pro mě ..  musím jim alespoň říct, že jsem v pořádku, a že se mi po nich strašně stýská!“, odmítám se s jeho odpovědí smířit.

„Určitě to ví a vsadím se, že ti to přejí. Pokud to jsou skuteční kamarádi, chtějí pro tebe to nejlepší a sen každého z Wingsville, je vrátit se sem, mezi svoje. “

„Pokud ty ‘svoje’ nenajdeš ve Wingsville.”, podotknu a usrknu si horké kávy.

„S tím ti vážně nemůžu pomoct, nezlob se.“, odtáhne se Toby a taky se napije.

„Ani jsem neobjevila svůj dar.“, dodám smutně.

„Alespoň ti to nebude chybět.“, snaží se mě povzbudit Toby, ale já po něm vrhnu vražedný pohled.

„Promiň.“, zamumlá a zakouká se do svého kelímku. „Dobré na tom je, že jsme tu alespoň my dva. Nedokážu si představit, že bych neměl nikoho, před kým bych mohl mluvit o Wingsville a kdo by mi věřil.“

„To asi jo.“, přikývnu nejistě, ale myšlenky se mi stále honí jinde.