Hug

Part 2

Jakmile se za ním zabouchnou dveře, pomalu přejdu k velkému starodávnému zrcadlu. Hledím na svůj odraz a připadám si, jako bych se dívala na fotografii cizího člověka. Nic se mi při pohledu do vlastní tváře nevybaví. Prohlížím si svou snědou pleť a světlé, růžové rty. Ve velkých modrých očích si všimnu zvláštní jiskry. Uhladím si velmi dlouhé, kaštanově hnědé vlasy, po noci trochu zválené a rozcuchané, které mi sahají až po pás. Na sobě mám flanelové kárované šortky a úzké fialové triko bez rukávů, které mi obepíná štíhlou postavu. Děsí mě pocit, že nepoznávám ani svou vlastní podobu. Koukám do zrcadla do tváře neznámé dívky a snažím se v ní najít alespoň střípek své osobností.

Připadám si tak zmatená … zmatená a opuštěná. Nevím kde jsem, jak jsem se tu vzala a co tu vlastně hledám. Nikoho tu neznám, ani sebe samu. Nemůžu se nikoho na nic zeptat. Dům mi přijde tak chladný, cizí … tohle není můj domov. V rychlosti si oblékám krátké černé šaty Zara a opouštím svůj pokoj. Nevím co tu dělám, ale to co vím, je to, že chci co nejdřív pryč.

„Tak, to je ona. Parvati Jensenová.“ Pan Brown mě představuje ostatním obyvatelům vily. Někteří z nich vypadají v podobném věku jako já, jiní o dost starší a jiní zase mladší. Je nás tu docela dost. U velkého okna s bílým rámem, kterým je vidět do upravené zahrady s anglickým trávníkem, stojí skupina mužů v oblecích, velmi podobných panu Brownovi. Nejmladší v místnosti je asi pětiletá holčička. Zaujatě si ji prohlížím. Oproti mě, vyděšené a zmatené, drobná blondýnka s leskými rovnými vlasy, sahajícími jí až po pás, a modrýma očima jako panenka, vypadá velmi klidně. V tyrkysových šatech s volánky vypadá jako malá královna, zatímco já stojím nechápavě uprostřed rozlehlé haly, vybavené ve viktoriánském stylu, a žaludek se mi svírá strachem, co se dnes ještě stane. Co se to tu sakra děje? Mám chuť vykřiknout, ale jen dál nehybně stojím a tiše poslouchám tikot starodávných zdobených hodin.

„Dobře … nebudu vás už zdržovat. Všichni máme spoustu práce. Parvati, ty pojď se mnou. Ostatní se běžte věnovat svým povinnostem.“, zavelí Brown a já ho mlčky následuji.

„Vřele tě vítáme v našem speciálním programu.“, začíná svůj profesionální proslov. Rozhlížím se po zdech, na kterých visí zvláštní abstraktní obrazy, ve kterých nevidím žádný smysl. Jen rozmazané barvy, šmouhy, tvary ...

„Parvati, řekni mi … Říká ti něco slovo Atlantida?“, zeptá se mě Brown po chvilce ticha. Nechápavě se mu podívám do očí.

„Asi … jo. Proč?“, v tu chvíli mi dojde, že ne všechno jsem zapomněla. Dokázala bych vypočítat složitou matematickou rovnici, dokázala bych popsat vládu královny Viktorie, vím jaká jsou hlavní města všech zemí v USA …jen o sobě nic nevím. Nevím kdy jsme se narodila, kde a s kým jsme žila, nepamatuji si na svou rodinu, kamarády, na školu … Je to jako by se mi někdo naboural do mozku a ty podstatné věci z něj vymazal. Nemám ani nejmenší tušení o svém předešlém životě …

„Co o ní víš?“ vyruší mě z přemýšlení Brown a ignoruje mou otázku. Pokrčím rameny.

„Byl to bájný kontinent … nikdo dodnes neví, jestli skutečně existovala. Bylo to velmi úrodná a vyvinutá země. Podle bájí měla ležet někde v Atlantském oceánu. A potom údajně zmizela …“ Pan Brown se pobaveně usměje. Nedochází mi, co by tu mohlo být k smíchu. A ze všeho nejvíc mě zajímá, čeho má tato podivná konverzace docílit.

„Pěkné, velmi pěkné.“, usměje se znovu. „Chceš znát tajemství?“Nechápavě se na něj podívám.

„Jaké tajemství?

„Atlantida nezmizela.“

„Jak to můžete vědět? A proč se o tom teď vlastně bavíme?“

„Protože tohle je Atlantida. Je tu a vždycky tu byla, lidé jen neměli o čem točit filmy a psát knihy, proto vznikla báje o tom, že Atlantida zmizela.“, podívá se na mě a v očích mu proběhne jiskra.

„Děláte si legraci?“, zamračím se na něj.

Brown zavrtí hlavou a vážně odpoví. „Kdepak.“

„A co tu dělám? Jak jsem se sem dostala?“, spustím, ale Daniel mě přeruší.

"O tvém příchodu teď mluvit nebudeme, to není důležité, už jsem ti to přece jednou řekl. Spíše by tě mělo zajímat tvé poslání. Úkolem naší společnosti je bojovat proti zločinu. Jsme něco jako zvláštní tajní agenti. Jelikož Atlantida už není to, co bývala, musí tu být nějaký dohled. A k tomu jsme tu my.“, pokračuje Brown a já se snažím vnímat, abych alespoň trochu pochopila, co se to tu děje.

„Každý tu má svůj úkol a každý jedinec je nenahraditelný.“

„A co tu dělám já?“, zopakuji otázku. Jeho slova mi zatím nic neobjasňují, jen mě více a více matou.

„Ty jsi naše nová posila.“ Odpoví konečně pan Brown a odměřeně se na mě usměje.

„A co mám proboha dělat?“, vyhrknu.

„Budeš pracovat v týmu, takže se nemusíš ničeho bát. Každý den bude váš úkol jiný, proto ti teď nemůžu říct nic určitého.“ Do očí se mi derou slzy. Je toho na mě moc.

„Ale no tak, silné dívky přece nepláčou. A ty vypadáš jako schopná, silná holka, Parvati.“ Vrhnu na něj vražedný pohled.

Možná vypadám. Ale věřte, že nejsem, ani trochu.