Hug

Part 8

Přestože když okolo desáté večer, kdy dorážíme do vily, jsem docela unavená, nechávám se přemluvit a společně s ostatními vyrážím na noční procházku. Daniel, Kurt, i všichni ti ostatní pánové v černém vypadají hrozně přísně, ale když je o večerku, jsou to nejhodnější lidi na světě. Je jim totiž naprosto jedno, kdy přijdeme, nestarají se o to kde jsme, ani co děláme ve svém volném čase. Zkrátka v tomhle ohledu jsme naprosto svobodní.

„Kam vlastně chcete jít?“, zajímá mě.

„Uvidíš.“, odpoví neurčitě Skye a pokračujeme prašnou cestou dál. Všude okolo nás je tma, když se ohlédnu za sebe, jediné světlo vychází z oken vily, která se víc a víc vzdaluje. Po chvíli se ocitáme u rozlehlého lesa. Ostatní, kteří cestu pravděpodobně znají velmi dobře, mě vedou cestičkou mezi stromy na palouk, osvícený měsíčním světlem.

„A co teď?“, chci vědět.

„Podívej se nahoru!“, pobídne mě Jared a usměje se. Zakloním hlavu a nasaji vůni dřeva a jehličí. Nade mnou se rozprostírá nádherné, černé nebe, poseté milionem hvězd.

„To je nádhera.“, zašeptám, abych nenarušila klidné, příjemné ticho.

„Z žádného jiného místa v tomhle městě není tak krásný pohled na noční oblohu. Všude svítí pouliční lampy.“, vysvětluje Nami.

Lehneme si do měkké trávy, všichni vedle sebe a pozorujeme hvězdy. Třeba je na některé z těch hvězd můj domov.

Moje rodina.

Moji kamarádi.

Můj život …

Co asi teď dělají? Stýská se jim po mně?  A kdo vlastně jsou?

„Chodíte sem často?“, napadne mě se zeptat.

„Vždycky když si potřebujeme odpočinout. Takový klid jen tak někde nenajdeš.“, řekne Nathan a vleže se protáhne. Dotkne se Namiiny ruky a v tu chvíli se na sebe podívají. Nathan rychle uhne pohledem a Nami se tiše zasměje. Zavřu na chvíli oči a jen tiše vdechuji vůni lesa. Je tu takové ticho, že člověk tu skoro nahlas slyší své vlastní myšlenky.

„Jen nám tu neusni.“, pousměje se Russel. „Já tě domů odnášet nebudu.“ Otevřu oči a pousměji se.

„Neboj. Jen si potřebuji odpočinout. Dnešek byl náročný.“

„Je to o zvyku … až si zvykneš, bude všechno v pohodě.“, uklidní mě Nami.

„Doufám, že to bude brzo.“, chci dodat, ale jen znovu zavřu oči a ponořím se do atmosféry nočního lesa.

***

 „No tááák! Danieli, prosím! Nic už po tobě nikdy nebude chtít! Ale tohle je fakt důležité!“

„Ne, Nami, prostě ne. Tohle už jsi říkala několikrát. Ne, už jsem řekl.“ Nami naštvaně obrátí oči v sloup.

„Co se tu děje?“ zavolám, když celý rozhovor z dálky vyslechnu.

„Dneska odpoledne je ve městě nejúžasnější koncert co si dokážeš představit. Ale my na něj samozřejmě nepůjdeme, protože má pro nás Daniel prý ‘důležitější‘ úkol.“, mračí se Nami.

„Tak to je na nic.“ Uznám a pokrčím rameny.

„Taky všechno vždycky musí pokazit.“, zabručí Nami, ale v tu chvíli doráží do jídelny i zbytek party a všichni usedáme k obědu. Když si i Daniel sedne ke stolu, vrhne po něm Nami ještě několik zoufalých prosebných pohledů, ale Daniel je neoblomný. Rozhodně zavrtí hlavou a odmítne se tak o tom dále bavit.