Hug

Part 7

Omlouvám se že další část přidávám až teď ... píšu teď spíš na blog a na wattpad jsem úplně zapomněla ... :) ENJOY !

„Parvati ?“, moje přemýšlení přeruší hlas za dveřmi mého pokoje. Trhnu sebou a rychle vstanu z postele.

„A-ahoj, Jarede ... potřebuješ něco?“, zeptám se překvapeně a rychle si upravím vlasy, které mi trčí do všech stran.

„Vůbec jsi nevyšla z pokoje, tak jsem si říkal, jestli jsi v pořádku.“, řekne starostlivě. Usměji se a kývnu.

„Na chvíli jsem si zdřímla. Kolik je teď vůbec hodin?“

„Půl třetí.“

„Tolik?“, podivím se.

„Nevíš jestli jsou už holky zpátky?“, zeptám se rychle, abych přerušila ticho. Jared zavrtí hlavou.

„To pochybuju. Ty se vrátí až večer. Ale tak mě napadlo … jestli teda nemáš něco na práci … jestli by ses nešla jen tak na chvíli projít? Ještě jsi ani pořádně neviděla zahradu.“

„Jasně, ráda.“, souhlasím nadšeně. Společně sejdeme schody do haly. V tu chvíli se ve dveřích objeví Kurt.

„Parvati?“ Trhnu sebou.

„Ano?“

„Je mi líto, jestli jsi měla nějaké plány …“, začne při pohledu na mě a Jareda. „ale pan Brown mi řekl, že tě k němu mám poslat. Čeká tě … nějaké školení.“ Vrhnu na Kurta pohled, který by snad dokázal vraždit.

„Teď?“, zaúpím.

„Ano teď hned.“, řekne Kurt přísně a ukáže na schody. Obrátím oči v sloup a otočím se zase zpátky ke schodům.

„Užij si to.“, zasměje se ironicky Jared a doprovodí mě do Danielovy kanceláře.

„Zdravím tě Parvati.“ Vstupuji do místnosti, která vypadá jako školní ředitelna. Daniel mi pokyne, abych se posadila. Sednu si do černého koženého křesla a napjatě poslouchám to „důležité“ školení, které mi zkazilo možné seznámení s Jaredem. „O zvláštních schopnostech předpokládám víš.“ Nezaujatě přikývnu. „Bylo mi jasné, že ti to ostatní dostatečně vysvětlí. Záleží ale na tom, aby ses snažila objevit tu svou.“, prochází Daniel tam a zpátky po místnosti.

„Ale jak?“

„Žádní dva lidé nemají stejný dar, schopnosti ostatních tím proto můžeme vyloučit. Osobně mě nenapadá nic, co ostatní nedokážou.“

„A … co když žádný dar nemám?“, zeptám se zamyšleně. Daniel zavrtí hlavou.

„Každý v této budově má dar. Jinak byste tu nebyli.“ V hlavě mám zmatek, ale bojím se na cokoliv zeptat. „Tak dále. Nejspíš tě zajímá, jakto, že víme o všech zločinech, které se chystají a dokážeme jim tak zabránit.“ No jasně. Tohle mě vážně zajímá, nejvíc ze všeho., pomyslím s dávkou ironie.

„Hm.“, pokrčím rameny.

„I my dospělí totiž máme dar. Dokážeme vycítit zločin.“ Je tolik věcí, ke kterým bych chtěla slyšet nějaké vysvětlení, a on začne s tímhle …

Jak se pozná, že má někdo dar?

Kde žijí lidé co ho nemají?

A co když se mýlili a já sem nepatřím?

Kam potom půjdu?

„Parvati!“, Daniel mi zamává rukou před očima, když delší dobu koukám na jedno místo. Cuknu sebou.