Hug

Part 3

"No nic .. Ostatní mladí agenti ti všechno určitě vysvětlí. Já momentálně nemám času nazbyt, spěchám teď vyřídit určité … věci. Omluv mě prosím.“ S těmi slovy mě nechává napospas neznámému světu … Sednu si na měkký hnědý koberec a kousnu se do rtu. 

„Ahoj.“, ozve se za mnou vysoký hlásek. S trhnutím se otočím. Stojí za mnou drobná dívka v mém věku, s vlnitými, platinově blond vlasy svázanými do vysokého neuspořádaného drdolu. Na sobě má volné šedý top s bílým křížem, tmavě šedé džínové šortky značky Roxy s ohnutým lemem a šedé tenisky Lacoste. Podává mi ruku a já se nemotorně zvedám ze země. 

„Jsem Nami, Nami Allen.“, řekne dívka a z jejího úsměvu cítím upřímnost. 

„Parvati.“, kývnu. 

„Daniel mě pověřil, abych ti řekla něco víc o naší práci. Když jsem sem přišla já, připadala jsem si stejně zmateně jako ty, to mi věř. Takže zaprvé bych ti chtěla říct, že kdybys cokoliv potřebovala, jsem tu pro tebe. Nikdo z nás si práci pro tuto společnost nevybral dobrovolně …“, kousne se do rtu. Vypadá to, že řekla něco, co neměla. 

„Nic jsi neslyšela.“, zašeptá.

„Jak to myslíš, nedobrovolně?“, zkusím se zeptat, ale Nami zavrtí hlavou.

„Je mi to líto, ale o tom, jak jsme se sem dostali, máme přísný zákaz mluvit. K ničemu by ti to nepomohlo, právě naopak. Mohly by z toho být velké potíže, pro všechny.“, odmlčí se. Díky jejímu proslovu, který mi měl pravděpodobně pomoci v mé nové práci, se cítím ještě zmatenější. 

„Promiň, nechtěla jsem tě nijak vyděsit.“, řekne, když si všimne mého nejistého výrazu. „Měly bychom se věnovat tvému prvnímu úkolu. Je zvláštní, že Daniel ti hned na první úkol dá tak těžkou akci … my jsme měli nanejvýš loupež bufetu u benzínky.“ Vykulím na ni oči. 

„Cože?“, vyhrknu a představím si sama sebe s černou kuklou přes hlavu a pistolí v ruce. Neříkal pan Brown, že máme bojovat proti zločinu? 

„To vyznělo divně, viď?“, zasměje se Nami a po chvilce mi podá papír s černobílou fotkou staršího muže s černými vousy a nepříjemným pohledem. Pod fotkou si všimnu nápisu „Hledaný pro únos patnáctileté Chloe Ramosové“ 

„Proboha.“, vydechnu. Možná si nepamatuji nic z mého předešlého života, ale jsem si jistá, že jsem žila jako normální teenager. A chytat zločince není zrovna náplní života teenagera. „Tohle nemůžeš myslet vážně!“, dám si ruku na čelo a obrátím oči v sloup. „Pusťte mě domů! Chci vidět svoje rodiče, hned!“, vyhrknu. Nami mi dá snědou štíhlou ruku na rameno. 

„To nepůjde. Je toho na tebe hodně, já vím. Ale nedá se nic dělat. Nejsi na to sama, neboj se. Všichni jdeme s tebou.“ 

„Kdo všichni?“, špitnu. Nami se usměje a otočí se ke mně zády. 

„Haló! Pojďte se taky představit!“, zavolá směrem do haly. Přichází ke mně malá skupinka, mezi nimi i holčička, které jsem si všimla už v hale. Všichni mají v očích onu jiskru. Nami mi jednoho po druhém představuje a já jen přikyvuji a pokouším se na roztřesených rtech vykouzlit co nejvíc přátelský úsměv. Představuje mi vysokou, krásnou Skye Baldwin, s lesklými černými vlasy, sčesanými na stranu, která ve svém černém tričku od Victorias Secret a úzkých světle šedých džínech Guees vypadá, jako by si odběhla z mola na módní přehlídce. Další z party je Russel Thompson, starší kluk s přátelským úsměvem,  který vypadá velmi vůdcovsky a zodpovědně. Poslední je nenápadný černovlasý Nathan Miller, kterému přes hustou patku není pořádně vidět do tváře. Jména mi jdou jedním uchem dovnitř a druhým ven, ale jejich podoby se mi ukládají přes slzami zamlžené oči, do paměti.

„A tohle je Jared.“, Nami ukazuje na posledního člena skupinky. Se zájmem si ho prohlédnu. Vysoký, svalnatý kluk s čokoládově hnědýma očima s dlouhými černými řasami a hnědými vlasy vyčesanými nahoru. Na sobě má červenou mikinu Obey, úzké černé džíny a snapback. Nervózně se na něj usměji a on mi nesmělý úsměv oplatí. Podám mu ruku. Když mi ji stiskne, cítím, že se mi podlamují kolena. 

„Měli bychom si pospíšit.“, zavelí Nami, když na sebe všichni mlčky zíráme. Nechápu co se tu děje, ale začíná mě to víc a víc zajímat.