Hug

Part 14: FINAL PART

Vzhledem k tomu, že po probrání z komatu jsem neměla žádné jiné zdravotní potíže, na druhý den mě lékaři pouští domů. Když se stále nadšenými rodiči vyjíždím výtahem do nejvyššího patra mrakodrapu a vcházím do velkého New Yorského bytu, začínají se mi pomalu vybavovat vzpomínky. Ucítím známou vůni vanilkového oleje v aromatické lampičce v předsíni. Vejdu pomalu do velkého proskleného obýváku, ze kterého je výhled na celý New York. Jsem doma., pomyslím si, ale stejně se tu cítím divně. Svírá se mi žaludek, když vstupuji do svého pokoje. Vypadá úplně stejně, jako když jsem ho opustila. Bílé stěny polepené spoustou plakátů a výstřižků z časopisů, dvoulůžková postel s nebesy, na které leží červená deka, vonící ještě stále po aviváži SEVENTH. V koutu pokoje stojí stolek z bílého laminátu. Nad ním visí korková nástěnka s fotkami z rodinných akcí a oslav s kamarády. Poznávám je. Judy, Alisha, Frances … Poodejdu k oknu a podívám se ven. Z výšky vypadají lidé, pobíhající ve spěchu po ulicích, jako mravenci. Přes to všechno, co jsem během jediného měsíce zažila, život v New Yorku se nezastavil …

***

Už je to týden. Týden od toho, co jsem se probrala. Je to sice jen pár dní, ale pro mě je to jaké věčnost. Tak strašně mi chybí, že to nejde slovy popsat. Až do dnešního dne jsem neměla odvahu tam jít. Ale dnes to dokážu …

Otevírám železnou bránu hřbitova. Procházím zmateně mezi pomníky a očima přelétávám jejich jména. Ani jedno z nich neznám. Nevím, jestli to zvládnu, až uvidím to jméno. Na konci uličky, pod vysokou borovicí zastavuji. Na sucho polknu. Kleknu si k bílému mramorovému pomníku a přes slzy si přečtu jméno, na něm vyryté. „Jared Samuels ,1995-2012. Vzpomínáme.“ Nedokážu to. Podlomí se mi kolena a klesnu do hlíny před pomníkem. „Proč, Jarede? Proč ty? Kdybychom se potkali tady, v normálním světě, všechno by mohlo dopadnout dobře …“, šeptám, abych nerušila ostatní návštěvníky hřbitova, kteří přišli uctít památku svých příbuzných. „Miluju tě. Ani jsem ti to nestihla říct … Chci jen, abys to věděl.“, řeknu polohlasem a položím na pomník kytici. Zvednu se ze země, opráším si špinavý kolena a vydám se pryč ze hřbitova.

Ráno usedám ke snídani ke skleněnému stolu. Máma s tátou vypadají neuvěřitelně šťastní a plní energie. Vrátila se jim dcera, skončily týdny kdy o mě měli strach … Jenže já být šťastná nedokážu. Nemůžu spát, nemůžu jíst .. nemůžu začít žít. Rodiče i doktoři tvrdí, že jsou to následky komatu, a tak mé chování berou s rezervou. Nikdo nedokáže pochopit, jaký je jeho pravý důvod.

„Parv … pokud nechceš, nemusíš ještě dneska jít do školy.“, usměje se na mě povzbudivě máma.

„To je fuk, já to zvládnu.“, mávnu rukou a ukousnu si ze svého chleba a džemem. Nemám vůbec hlad.

Za chvíli uslyším zvonek u dveří. Máma jde otevřít. Ve chvilce se vrací společně se štíhlou hnědovlasou dívkou v béžových šatech L.K. Bennett.

„Parvati!“, zavolá na mě a běží mě obejmout.

„Ahoj Fran.“, pokusím se o úsměv a starou kamarádku obejmu.

„Jak ti je?“, ptá se, jako kdybych prodělala chřipku. Pokrčím rameny.

„Žiju.“, odpovím stroze, přehodím se přes rameno školní tašku a spoelčně s Frances vyrážím z bytu.

Celou cestu mě zahrnuje nejrůznějšími otázkami. Jaké to je být v komatu? Slyšela jsi lidi okolo? Pamatuješ si z té doby něco? A pamatuješ na tu nehodu?  Odpovídám jednoslovně, přikyvuji a vrtím hlavou … na nic víc nemám sílu ani chuť.