Hug

Part 9

Potřebuji si vyčistit hlavu, a proto když přijíždíme večer domů, jdu se chvíli projít na zahradu. Procházím se pod stromy, které ve tmě vypadají docela děsivě. Na schodech u vily někdo sedí. Jeho zářící oči ve tmě mě dokonale vyděsí. Jared.

„Co tu děláš?“, zeptám se ho, když se vzpamatuji z leknutí.

„To co ty.“ Sednu si vedle něj na studené schody.

„Přemýšlíš?“

„Hm.“

„Můžu se tě na něco zeptat?“, zeptám se po chvilce opatrně.

„Záleží na co.“, odvětí a podívá se mi do tváře.

„A když to bude něco, co nechceš slyšet?“ Jared si povzdechne

„Co to mělo znamenat, ten kluk dneska? Co jsme udělali špatně?“, spustím.

„Doufal jsem, že ti to po tom, co kluci říkali u vody, dojde. Víš … tahle společnost už není to co bývala. Dřív jsme skutečně pomáhali chytnout zločince, starali jsme se o klid ve Wingsvillu … Teď jenom plníme rozkazy a je nám jedno, kolik je na informacích pravdy.“

„Chceš říct, že ne vždycky to jsou opravdu zločinci?“Jared smutně kývne.

„Někdy ano, tak jako ten na tvé první misi. Viděla jsi sama, že byl nebezpečný. Ale občas to jsou jen chudáci, kteří se s Danielem nechtěně zapletli a teď za to musí pykat.“

„Ale když to víte, proč ty úkoly plníte?“

„Bojíme se, chápeš? O Tobym jsi přece slyšela. Nikdo z nás neví, co se stane s lidmi, která tahle společnost vyloučí. Samozřejmě, že od vzniku téhle společnosti jsme tu nebyli jen my. Bylo nás tu mnohem víc, a když se snažili něco namítnout k chodu společnosti, zmizel. A už jsme je nikdy neviděli.“, vypráví Jared se strachem v hlase.

„Co myslíš, že se jim stalo?“ Jared pokrčí rameny.

„Radši na to nemyslím.“, řekne tiše a mně přejede mráz po zádech.

„Jarede, řekni mi … kde to jsem a co se to tu děje, prosím.“ Jared mi položí ruku na rameno.

„Na tyhle debaty nejsem stavěnej … nedokážu ti to vysvětlit.“ Bojí se. Je poznat, že se o tom bojí mluvit. Že by Daniel, Kurt a ostatní, pod svou maskou skrývali opravdu něco, čeho se tu všichni bojí?

„Proč mi to nechceš říct? Prosím ...“

„Fakt to nejde.“ zavrtí hlavou a beze slova odejde pryč. Mám chuť se za ním rozběhnout, ale vím, že by to ničemu nepomohlo.

Celou noc mi Jaredova slova a výkřiky neznámého kluka leží v hlavě. Nemůžu spát. Stále myslím na to, co se tu vlastně děje.

Co Daniel udělal těm, kteří neposlechli?

Co když se to stane někomu z nás?

A ještě je tu taky záhada celého tohoto města, které snad leží někde mimo normální svět. Kde jsem asi tak bydlela před tím? Snažím se vybavit si alespoň nějakou tvář – rodiče, kamarády, sourozence … Nic. Pořád jen tma, černočerná tma kdykoliv se zamyslím nad něčím o minulosti. Co když i za tohle může Daniel? Co když nám všem tady vymyl mozek, abychom se nedozvěděli, kdo vlastně jsme a odkud pocházíme? Z očí mi vytrysknou slzy. Je toho na mě moc. Snažím se zavřít oči a už na nic nemyslet. Ale nejde to. Myšlenky na všechny záhady tohoto podivného města se mi potají vkrádají do hlavy a snaží se zničit moje naděje, že jednou všechny záhady rozluštím. Stisknu si pevně rukama hlavu, jako bych snad tím tlakem chtěla všechny myšlenky rozdrtit.

Na nic už nemyslím.

Nic nevidím. Jen tmu.

Tajemství Wingsville pro mě nejspíš tajemstvím zůstane navždy.

„Teď už to víš. Odteď si budeš muset dávat pěkně pozor. Nikdo se nesmí dozvědět, že jsme ti to řekli, rozumíš?“ Horlivě přikyvuji. „O čem se nesmíme dozvědět?“, zahřmí za mnou a Russelem Daniel. „Zdrhej.“, zašeptá Russel a dáme se na útěk. Jenže jsme obklíčeni. Za námi stojí Daniel, před námi Kurt, a ze stran k nám přijíždí lesklá černá auta, ze kterých vystupují skupiny černě oblečených mužů. Russel se rozbíhá k mezeře mezi auty a snaží se uprchnout, když v tom uslyším ránu. „Russele!“, zaječím hystericky, když vidím jak se postřelený kácí k zemi.

Když se uprostřed noci probouzím, cítím, jak mi srdce tluče, jako by mělo každou chvíli vyskočit z těla ven. Tohle musí přestat. Jinak se zblázním, pomyslím si. Nevím co mám dělat. Když se o cokoliv pokusím, můžu dopadnout jako chudák Toby. Nebo ti ostatní, o kterých vyprávěl Jared. Co může být tak strašného na našem příchodu, že se o tom bojí všichni mluvit? Zvednu z postele, a přestože vím, že může být jen pár hodin po půlnoci, rozhodnu se zajít za Nami. Její pokoj je hned naproti. Potichu, opatrně otevřu dveře a nakouknu do pokoje. Nami spí jako zabitá.

„Nami?“, zašeptám. Trhne sebou.

„To jsi ty, Parv?“, odpoví mi taky šeptem.

„Omlouvám se, nechtěla jsem tě vzbudit, ale nemůžu spát … Prosím tě … mohla bys jít na chvíli ven?“Nami unaveně zívne, ale protáhne se a rychle vyleze z postele. Hodí si přes krajkovou noční košilku teplý bílý župan a následuje mě ven z pokoje. Sejdeme schody, otevřeme dveře haly a usadíme se na dřevěné houpačce na zahradě.

„Co se děje?“, zeptá se mě ospale Nami.

„Prostě nemůžu přestat myslet na to, co říkali kluci dneska na pláži. A potom ještě Jared …“

„Co ti řekl?“, lekne se Nami.

„Že prý vás tu bylo víc. A všichni co chtěli něco namítnout k chodu společnosti, zmizeli.“ Nami se zadívá do země.

„To je bohužel všechno pravda.“, přitaká.

„A jak se Daniel dozvěděl o tom, že vám to tajemství prozradili?“

„To je další záhada. Nejspíš se někdo z nich prořekl.“

„Ale já bych neřekla ani slovo, přisahám! Řekni mi pravdu, Nami!“, prosím ji zoufale. Nami se zhluboka nadechne.

„Víš jak je to nebezpečné?“

„Jasně … Ale prostě to musím vědět. Nemůžu přece žít do konce života s tím, že nevím kdo a kde jsem.“ Nami se z ničeho nic začne pobaveně smát.

„Co je ? Co jsem řekla?“

„Ale nic … Jen to … ‘do konce života’ mi přijde docela vtipné.”

„Co?”

„Tak dobře. Pojď sem.“, zašeptá Nami a rozhlédne se kolem sebe. Ukáže na keř na druhém konci zahrady. Potichu se plížíme zahradou k, ve tmě docela děsivě vypadajícímu keři.

„Nikomu nikdy nesmíš prozradit, že jsem ti to řekla já, jasné?“, ujišťuje se Nami. Kývnu.