Hug

Part 11

Večer si jdu na chvíli sednou před dům na schody, nadýchat čerstvého vzduchu.

„Můžu se připojit?“, ozve se za mnou Jared.

„Jasně, ty vždycky.“, zasměju se.

„Přijde mi, že život tady je den ode dne šílenější.“, poznamená Jared.

„Den ode dne, to mi povídej. Já před chvílí ještě žila jako ..  prostě jsem žila. A teď  … no neříká se přece, že po smrti už bude klid? Přitom je to tu tisíckrát akčnější a bláznivější než v normálním světě.“

„Tak on ti to nakonec někdo řekl?“, zeptá se překvapeně.

„Nami. Dostala jsem to zní. Ale neříkej jí, že jsem ti to řekla, prosím. Byla by naštvaná.“

„Neboj, neřeknu, mně můžeš věřit.“

„Myslíš, že si na tohle všechno někdy zvyknu?“, zeptám se ho.

„Určitě. Pomůžu ti co to půjde.“, usměje se

Taky se usměju, ale potom nasadím vážný výraz. Jared se ke mně nakloní a já zavřu oči. Když mě políbí, dostanu najednou hrozná strach, že se mi to celé jen zdá. Chytnu ho okolo krku, protože mám pocit, jako bych měla každou chvíli uletět. Neodkážu si představit krásnější chvíli než je tahle. Je to jako v mém snu, jen je to skutečnost. V tu chvíli si nedokážu představit, že bych ho ztratila. Obejmu ho pevněji a snažím se prožít tu chvíli nejvíc, co to jde. Poprvé od začátku mého chaotického života ve Wingsville si připadám jako člověk. Nebo jako něco víc. Žádné starosti už mě netrápí, jsem tu jen já a on a tahle úžasná chvíle. Když se odtáhne, usměju a připadá mi, jako bych celá zářila.

„Měl jsem o udělat už dávno.“, zasměje se Jared a pohladí mě po tváři.

„To jsi měl.“, špitnu a kousnu se do rtu.

„Ale teď na to máme celou věčnost.“, řekne, zasměje se a znovu mě krátce políbí. Na smrti není vlastně nic špatného, když ji můžete žít s někým, komu na vás záleží a kdo vás má rád, pomyslím si.

Zadívám se na nebe. Bude pršet.

„Měli bychom se jít schovat.“, řeknu a chci se zvednout k odchodu.

„Měli bychom nebo musíme?“, zakření se a chytne mě za ruku.

„Máš pravdu, nemusíme.“, řeknu tiše s úsměvem a zase se stáhnu k němu. Sednu si vedle něj dřevené schody. Položím mu hlavu na rameno a pozoruji, jak se všude okolo nás snášejí k zemi dešťové kapky. Jared se najednou zvedne a podá mi ruku, abych si také stoupla.

„Co se děje?“, nechápu.

„Nic.“, pokrčí rameny a vtáhne mě do deště. Běžíme ruku v ruce po poli, jako děti, které poprvé vidí déšť. Po chvíli se zastavíme a vydýcháme se. Ve stejný moment se začneme hlasitě smát.

„Blázne!“, řeknu, když se na chvíli přestanu smát.

„Máš ráda blázny?“, zeptá se Jared se zářícíma smějícíma se očima.

„Moc.“, odpovím už klidně a obejmu ho okolo krku.

„Ano, ano. Vážně? Skutečně to pro nás moc znamená. Mockrát vám děkujeme. Ano, budeme tam. Ve tři? Dobře. Nashledanou.“, slyším Tobyho mluvit do telefonu.

„Kdo to byl?“, zeptám se, když se s Jaredem ruku v ruce vrátíme celí promočení do domu.

„To byl pak Cameron! Zítra ve tři přijede a je ochoten s námi jít na ředitelství!“, oznamuje nadšeně Toby. Potom se zarazí a přejede nás pohledem. „Proboha vy vypadáte.“, zasměje se a mrkne na Jareda.