Hug

Part 12

když Daniel Brown nastupoval místo něj jako ředitel, velmi o něm pochyboval. Proto nám naprosto věří všechno, co jsem mu řekl. A nabídl se, že sám zavolá na ředitelství, aby jim všechno řekl. Jelikož je pan Cameron ve Wingsville v celku důležitá osobnost, jeho žádost okamžitě přijali a protože nemají momentálně nic na práci, dnes odpoledne se tam máme zastavit.“

„Takže … dneškem to všechno skončí?“, ptá se klidným hlasem vysoká blonďatá dívka s velkýma zelenýma očima.

„Snad.“, přikývne Toby.

Odpoledne podle plánu přijíždíme na úřad ředitelství. Mladá žena v minisukni, šedém saku a kotníkových botách Tommy Hilfiger, nás vede do schodů.

„Je vás nějak moc.“, podiví se, když otevírá dveře kanceláře, kde naproti sobě sedí pan Cameron a neznámý muž z ředitelství.

„Ano, máte pravdu.“, přikývne Toby a řekne nám, ať počkáme na chodbě. Dovnitř jde jen on, Cynthia a Russel.

Minuty ubíhají pomalu a čas v nepohodlných plastových židlích na chodbě je nekonečný. 

„Jak dlouho to bude ještě trvat?“, postěžuje si Skye a protáhne se.

„Nemuseli nás sem vůbec tahat.“, přidá se Nathan.

„Berte to pozitivně.“, snaží se nám zvednou náladu Nami.

„Tak dlouho jsme snášeli Danielovo chování, že tu chvíli, než spravedlnost zvítězí ještě vydržíme, ne?“

„A co když neuspějí?“, nedá se odbýt Skye.

„Dopadne to dobře. Jsem si tím jistá. Vsadím se, že každou chvíli se otevřou dveře a všechen ten děs skončí.“, uklidní nás Nami. Kéž by. Další hodina na chodbě ubíhá a všichni jsou víc a víc otrávení. Zbytek Tobyho party, který tu s námi zůstal si spolu povídá, Jared si krátí čas hrou na mobilu, Skye si z kabelky vytáhuje časopis, Nathan se cpe sýrovými chipsy a Nami znuděně bubnuje dlouhými nehty o plastovou židli.

Po dvou hodinách strávených na chodbě se dveře kanceláře konečně otevírají.

„Jsme vám nesmírně vděční, pane Wilsone.“, děkuje úředníkovi pan Cameron.

„Mockrát děkujeme.“, loučí se i Toby.

„Tak jak to dopadlo?“, vyhrkne hned Nami, když za sebou úředník zavře dveře.

„Vážně to chcete vědět?“, ujišťuje se Toby a jeho hlas nezní příliš vesele.

„No tak!“, pobídne ho Jared.

„Dokázali jsme to!“, vykřikne Toby. „Na Daniela bylo už několik stížností. Ještě dnes na něj bude vydán zatykač. Večer se můžeme vrátit do vily!“

„Tak to je skvělý!“, raduje se Nami.

„A kdo bude nový ředitel?“, napadne mě se zeptat.

„Vrátím se na své místo, dokud se nenajde někdo jiný.“, odpoví mi pan Cameron.

„A co se teď teda bude dít?“

„Chce to oslavu, ne?“, navrhne Skye.

„To je jasný.“, souhlasí Toby, jako by to byla samozřejmost.

Podzemí našeho domku ovládá hlasitá hudba. Všichni tančí, smějí se a oslavují dnešní úspěch. Za necelou hodinu se vracíme do vily. Nejen my, ale i uprchlíci. Tohle je poslední večer v podzemí. Od zítřka bude náš život jako pohádka. Luxus naší milované vily, okolo nás jen samí upřímní, přátelští lidé, a jen občasné akce na skutečné dodržení pořádku ve Wingsville. Konec lží, nezodpovězených otázek a strachu.

„Promiňte, haló, chtěl bych něco říct.“, ozve se pan Cameron, který zůstal na naši oslavu. „Chci vám jen říct, že jste skvělý tým. Dokázali jste něco, na co by spousta lidí neměla vůbec odvahu. Jsem nesmírně rád, že můžu pracovat s někým jako jste vy.“ Následuje hlasitý potlesk a Nathan znovu pouští hudbu. Tentokrát pustí pomalou písničku a všichni si jdou hledat někoho do páru.

„Jdeš tancovat?“, zajdu pro Jareda, který sedí s několika dalšími kluky na pohovce. Hned se zvedne a poodstoupí se mnou doprostřed pokoje, který se proměnil na taneční parket. Chytne mě za pas a já mu položím ruce okolo krku.

„Jsem ráda, že tě mám.“, zašeptám.

„Já taky.“

Hudba pomalu utichá a začíná se schylovat k večeru. Pan Cameron nám oznamuje, že si máme sbalit a pomalu se chystat na stěhování do vily. Jelikož my tu nemáme žádné věci, jdu se jen naposledy rozloučit se svým pokojem. Sednu si chvíli na postel a zahledím se do zdi. V hlavě mi běží jen samé skvělé myšlenky a vůbec se cítím dokonale šťastná. Jared nakoukne do mého pokoje a sedne si ke mně. Usměji se na něj a letmo ho políbím.

„Měli bychom asi jít.“, řekne po chvilce a podá mi ruku. Usměju se a zvednu se z postele. V tu chvíli se mi zatočí hlava. Pustím Jaredovu ruku a padám k zemi.

„Jarede!“, stihnu ještě zakřičet, ale poté všechno kolem mě zčerná a já dopadám na tvrdou zem. Co se to děje?

„Parvati!“, slyším vyděšený Jaredův křik, ale nedokážu nic říct.  „Pomozte někdo!“, křičí Jared a svolává ostatní. Ve chvíli je pokoj plný lidí co se mě snaží probrat. Dvojice starších kluků mě odnáší do auta, zatímco někam volají. Zatmí se mi před očima. Nic nevidím, a zvuk okolo mě začíná pomalu také utichat, až vidím i slyším jen tmu. Nedokážu se hnout, a začínám mít problém dýchat. Pohlcuje mě nával paniky. Slyším křik, ale ne zvenčí, to jen já sama uvnitř volám o pomoc. Jarede, Jarede! Pomoz mi! Co se to děje? Ve tmě najednou vidím onu chodbu a děsivou bílou postavu, noční můru, která mě doprovázela při příchodu do tohoto světa.