Hug

Part 4

„Tohle by mohl být on!“ Nami ukazuje na starý, polorozpadlý dům s omlácenou omítkou. 

„Tam já nejdu.“, vrtí hlavou malá Agnes a tiskne Jaredovu ruku. Všichni se na sebe nejistě díváme, až nejstarší ze skupinky – Russel – zavelí. „Už jsme zvládli i horší akce. Chce to plán.“ 

„Co máme vlastně udělat?“, odhodlám se zeptat. 

„Musíme zjistit, jestli je tohle vážně dům toho únosce. Jestli ano, musíme tu holku zachránit.“, odpoví pohotově Russel. 

„A jak to chceš udělat?“, přidá se Skye, kterou jsem ještě ani jednou neslyšela promluvit.

„Musíme se nenápadně dostat do domu a omrknout to.“ Všichni přikyvují. Vypadají tak bezstarostně … 

„Fajn, Russele, ty jdeš první.“, ujímá se vedení Skye a šťouchne do Russela. Russel přikývne. „Vidíte tam to okno? Až budu v místnosti, zamávám na vás a vy po dvou přijdete za mnou.“ 

Všichni souhlasně kývnou. Russel se rychlým krokem blíží k domu. Pokouší se otevřít ztrouchnivělé dřevěné dveře. Jaké štěstí! Nechali je otevřené. 

Po chvíli čekání si všimnu Russelova signálu. Nami se rozhodně postaví do čela skupinky a ukáže na mě. „Teď půjdeme my dvě.“ Nohy se mi začínají třást. Nervózně polknu a následuji Nami ke strašidelnému domu. S každým krokem naše nohy zapadávají do bláta. Včera nejspíš pršelo. Opatrně se protáhneme pootevřenými dveřmi do úzké chodby, vedoucí do větší místnosti. Podlaha vrže a ze stropu visí pavučiny. Ze stěn se loupe omítka a na oknech visí závěsy, které snad kdysi bývaly bílé. Přicházíme do místnosti, kde už na nás čeká Russel.

„Tak jak to vypadá?“, ptá se ho tiše Nami. 

„Nikde nic nevidím … Ten dům vypadá, jako by tu nikdo nežil už desítky let. A tenhle pokoj … vypadá to tady jako po bitvě.“ 

„A v každém případě už tu někdo pěknou řádku let neuklízel.“, dodává Nami. Na zemi se válí židle bez jedné nohy, knihovna je pokrytá vrstvou prachu, všude jsou pavučiny a po okenním parapetu leze pavouk. Snažím se nevyjeknout. 

Russel se prochází po pokoji. „Pojďte sem!“ Zvedá ze země popsaný zmačkaný papír. Narovnává ho a nechává nás si ho přečíst. Do místnosti doráží i zbytek naší skupiny – Agnes, neustále přitisknutá k Jaredovi, znuděná Skye a zamyšlený Nathan.

„Nenapadlo mě, že by to mohlo dopadnout … takhle. Nechápu, jak jsem mohla být tak slepá. Myslela jsem, že je to láska a přitom … Tolik lituji, že jsem vás neposlechla! Říkali jste, že není takoví jak si myslím, ale já vám nevěřila ... Je to peklo. Miluji vás a doufám, že tento dopis jednou najdete. Odpusťte mi!“ 

Všichni hledíme na dopis. „To je šílené.“ Vydechne Nami. Skye se podívá na fotku, kterou celou dobu svírám v ruce. 

„Není na ni trochu starej?", ušklíbne se při pomyšlení, že holka, kterou hledáme měla se svým únoscem ... vztah. 

„No jo, holka si začala přes nesouhlas rodičů se starším chlapem a takhle to dopadlo … “, dodává, stále s úšklebkem na rtech. 

„Kdyby poslouchala rodiče jako hodná holka -“, chce v ironickém rozhovoru pokračovat Nami, ale Russel se na ně zamračí. 

„Nic vtipného na tom není, nechovejte se jak malí. Musíme ji co nejrychleji najít. Já, Nami a Jared půjdeme tudy. Ostatní běžte prohledat sklep.“ 

„Ale já chci jít s Jaredem!", zaprotestuje Agnes a odmítá se Jareda pustit. „Za chviličku se zas vrátím.", usměje se na ni Jared a pohladí ji po světlých vlasech. Musím se při pohledu na ně dojatě usmát. „Parvati se o tebe postará, že Parv?", otočí se na mě Jared. 

„J-jo. Jasně.", věnuji mu nejistý úsměv a chytnu Agnes za malou ruku.

Sklep je chladný a děsivý. Dřevěná podlaha nám vrže pod nohama a stejně jako zbytek domu je pokryta zalezlou špínou a prachem. Místnost osvětluje jen malé, zamlžené okénko, což způsobuje, že je tu docela šero. Pod nohama nám něco malého proběhne. Zaječím, ale v zápětí se chytnu za pusu, když si všimnu jak na mě všichni civí. Pokračujeme v cestě. Prostoru je ve sklepě spousta, ale všechno je tu naprosto prázdné a nic podezřelého tu nevidíme. Když zahneme na konci uličky za roh, Nathan ukáže na dveře, kterých jsem si pod nánosem prachu ani nevšimla. Všichni se k nim rozběhneme. Nathan se odhodlá zabouchat. „Je tam někdo?", zavolá. Nikdo se ale neozývá. 

„Takové dveře bývají v hororech. Určitě tam bude - ", nedá si Skye ujít další ze svých podivných poznámek, ukazující její zvláštní smysl pro humor.

„Můžeš toho nechat?!“, ohradí se na ni Nathan, když si všimne vystrašené Agnes, a sám zmáčkne kliku. Zamčeno. Každá vteřina v nás vyvolává větší napětí. Nathan do dveří praští a ty pod jeho silou vypadnou z pantů. V té chvíli se ani nepozastavím nad jeho neobvykle obrovskou silou. Všichni se zvědavostí i strachem nakoukneme do miniaturní místnosti. Se zklamáním zjišťujeme, že tajemná místnost skrývá jen police s nepořádkem. 

„Tady nic ani nikdo není. Musíme najít ostatní.“, navrhne Nathan a všichni se znovu vydáváme zpátky Najednou uslyším pláč. Ztuhnu hrůzou. „Slyšeli jste to??", zeptám se ostatních.„Slyšeli jste to??", zeptám se ostatních. 

„A co?“, zeptá se Nathan.

„Přece ten pláč!“ všichni vrtí hlavou. To už mám z toho všeho halucinace?

„Já se bojím.", špitne Agnes a stiskne mi ruku. Oplatím jí stisk, jako bych jí chtěla dodat sílu, kterou sama nemám. Obdivuji ji. Může jí být nanejvýš pět. V jejím věku jsem se bála tmy a bubáka pod postelí, a ona tu pomáhá odhalovat zločince. Pomalu se otáčím a v tu chvíli hystericky zaječím. Nohy mi zdřevění děsem a celá se začnu třást. Všichni se s trhnutím otočí mým směrem. Malým okénkem do místnosti zírá muž z fotky. Na tváři má vražedný pohled. Agnes se rozpláče a Skye se ji snaží utěšit, zatímco nás Nathan zběsile pobízí, abychom utekli. Utíkáme jako o život po rozvrzaných schodech do přízemí. Chceme všechno říct ostatním, ale se zděšením zjišťujeme, že v místnosti, ve které jsme se před půlhodinou rozdělili, nejsou. 

„Co budeme dělat?“, ptám se zoufale Nathana a věřím, že má nějaký „plán B“.

„To kdybych věděl … Vedení akce měl dneska na starosti Russel, my jen plníme jeho rozkazy.“

Znovu uslyším ten zvuk. Tentokrát si ho ale všimne jako první Skye.

„Co to sakra bylo?“ 

„Myslím, že to bylo slyšet odsud.“, řekne Nathan a ukáže směrem k chodbě, kterou se předtím vydala druhá část naší skupiny.