WeBaDyn - Příběh tří streamerů

#8

V tom zoufalství z mých myšlenek jsem usnul. Po chvíli jsem se však vzbudil, lépe řečeno Pavel mě vzbudil. "Co chcete?" otázal jsem se ještě ubrečeným hlasem. "No, jen sme ti chtěli řict, že se půjdeme podívat, jestli z toho našeho baráku něco zbylo" ujal se mé otázky Ráďa. 'Dobře, tak ahoj.. Ale.. Ještě než odejdete musím se vás na něco zeptat." oba na mě hodili tázavý pohled. "K... Kam půjdeme? Dneska by mě měli pustit a já.. já nemám kam jít" dořekl jsem tiše svoji otázku. Chvíli bylo ticho. "Neboj, to se nějak vyřeší. Teď odpočivej." snažil se mě uklidnit Pája.

Nemohl jsem usnout. Moje myšlenky se pořád vraceli k tomu, že nemám kam jít. Stále a stále jen to pomyšlení na to, že nebudu mít kam jít. Pak jsem konečě usnul. Přál jsem si, abych se vzbudil a zjistil jsem, že to byl je sen. Ne. Je to realita.

Nastalo ráno a já se pomale probouzel. Nechtěli se mi ani otevírat oči. Chtěl jsem zase usnout a spát a spát a hlavně nqd ničím nepřemýšlet. Buhožel už jsem se probudil a i přes obrovskou snahu o upadnutí do spánku jsem to brzy vzdal. Pomalu jsem začal otevírat oči. Hned bylo znatelé, že venku prší. Počasí dnešního dne je ma bodu mrazu. Stejně jako moje nálada. Pootočil jsem hlvou a zdravou rukou jsem se natáhl pro mobil, který ležel na nočním stolku po levé straně mé postele. Rukou jsem přejel přes displej, čímž se můj telefon odemkl. Pak už jen pár kliknutí na studenou obrazovku a objevila se známá bílo modrá stránka, Facebook.

POHLED RADKA: Jakmile jsme všechno řekli našemu kamarádovi, vydali jsme se směr náš dům. Teda abych byl přesný, náš bývalý dům. Cesta byla krátká, ale vzhledem k tichu a nudě, jenž tu panovala se zdála být dlouhá hodiny. Ani uá ai Pavel jsme neměli náladu na povídání. Ještě aby jo, po tom co náš barák shořel.
Přemýšlel jsem nad tím co budeme dělat. Vrátit se k rodině, to asi nepůjde, zvlášť v mém a Štěpánově případě. Jsme na tom stejně. Rodinu jsme odkopli a teď. Teď nemáme kam jít.

POHLED PAVLA: Šli jsme parkem, kolem obchodů, plno lidí nás zdravil, ale já neodpovídal. Byl jsem.. zamyšlený. Když v tom. Z kapsy jsem vytáhl mobil, můj milovaný Iphone. Pár klidnutí a už jsem vytáčel číslo mámy. "Tú tú tú..... Ahoj Pavlíku, copak potřebuješ?" ozvala se z telefonu moje máma. "Mami, mani..." z očí mi začaly téct slzy...