Sama ani nemůžu uvěřit, že už tady na akademii jsem dva roky. A rok a půl znám kluky.
S Dorim je to furt to samé. Jako na houpačce. Jeden den je hrozně hodnej a milej ale druhej je zase jak holka co má krámy. Nenávidím ty jeho rádoby vtipný urážky a narážky. Mám ho moc ráda ale zároveň ho nesnáším.
Ale ta láska převažuje, bohužel. Mám ho natolik ráda, že bych položila svůj život za jeho.
A tím jsem si jistá. Tolikrát mi už ublížil ale tolikrát pomohl.
Vzpomínám na balkóně u cíga na ty všechny vzpomínky a slzy se mi prodírají ven z očí. Je to taková směsice dobrých ale i špatných vzpomínek. Na začátku si vzpomínám na to odsuzování posměšky a hanbu ale pak se mi vybaví společně strávené Vánoce. Koulování a na to jak mě hodil do sněhu a jak jsme se smáli. Pak na to jak jsme byli doma a koukali na televizi.
Jeho úsměv se mi vždy vreje do srdce a ty jeho hnědé, čokoládové oči. Hnědé, po stranách kratší vlasy hozené dozadu. Má nejkrásnější kočičí úsměv co jsem kdy viděla. A jeho jméno a příjmení hladí nervy. Má dvojče Dárlín. Shodou náhod.
Když přemýšlím cítím jeho vřelé obejmutí, jak mi dýchá na krk když se loučíme, jak mi sahána stehno a snaží se o to aby to bylo co nejvíce nenápadné. Nebo to že když si mě hodí přes rameno aby si dokázal že je silnej. Přitom ja vážím dvacet kilo i s postelí. Také to, že když se žene za míčem tak se pětkrát na mě otočí asi aby se ujistil jestli tam jsem, nebo nevim proč. Ale i přes to vše nevím co si mám myslet a nikdy jsem to nevěděla. Přátelé jsme a tak to nejspíš zůstane. Nevidím to zatím jinak. A on bych řekla, že také. No jsem o tom přesvědčená.
Každopádně jdu dovnitř se zachumlat pod deku, je tu hrozná zima a no prostě je tu ošklivo a mlha. Takové depresivní počasí tu je odtatně furt.
