Bachařka

Kapitola 3.

Dana už byla konečně doma. Zamkla dveře do bytu a hodila tašku s věcmi na šedou kuchyňskou linku, která byla hned vedle vchodu. Zašla ke kuchyňské lince, kde ležel koš s ovocem. Dana si vzala jablko. Měla je ráda už od mala, a jelikož vyrostla na statku, celkem to i pasovalo. I její chování ve městě bylo trochu odtažené... Nejlépe jí je prostě pokud je sama - ticho, žádné nutné mluvení, nikdo,kdo by ji otravoval. Samota je v tomhle celkem dobrá, ale i takový lidé, jako Dana musí někdy do společnosti. A ne vězňů.
 
Danin byt byl jednoduše sladěn do čtyř barev: černá, šedá, bílá a červená. Její oblíbené barvy. Byt dostala od sponzorů, kteří se rozhodli jí ho nechat jako dárek za to, že jim vydělala tolik peněz.

Jak ohleduplné. Ušklíbla se při té vzpomínce.

 Dříve si myslela, že je za odměnu, ale pro jednoho je to spíš za trest. Byt se jí líbil, to nepopírala: Každá místnost byla jinak vymalovaná a sladěná. Například kuchyň byla do bílo-šedé s jednou černou stěnou a obývací pokoj byl černě vymalovaný s červenou pohovkou, na které ležela šedá chlupatá deká a černý polštář. Takový dům si vždycky přála. "Jednoduchý", ale zajímavý.
A teď, když tady byla sama, tak se pohybovala stejně jen v jedné místnosti, kde měla své boxerské věci - poháry, medaile, rukavice, pytle. Poslední kapitolu svého života, kterou už dlouho oficiálně uzavírala.
  Každý den stála před tou stěnou a dnes timu nebylo jinak.  Přemýšlela, jak by to vypadalo, kdyby stále zápasila...
Třeba by už byla mistr světa? A nebo by se mohla dostat na tu policejní nebo vojenskou školu, na kterou vždycky chtěla?

,,Stejně by se to nestalo..." Povzdechla si. ,,Musím přestat hrát na to 'kdyby'." Její pohled padl na velký pohár, ve kterém se objevil její obraz a minulost se vrátila. Viděla znovu plameny, které oblizovaly temnou siluetu domu. Uviděla tvář zděšené ženy a taky padající trám, který spadl na starého, téměř bezmocného muže. Dana praštila do poháru a ten spadl z poličky na zem. Dana rychle vyšla ven z místnosti a zaklapla dveře, o které se opřela.
,,Ne, ne... Nemůžeš za to. Hlavně nepanikař." Opakovala si pořád do kola a zavřela oči. Sáhla po klíči a dveře zamkla. Poté odcházela do tiché a potemnělé ložnice, kde si lehla na postel a pozorovala strop. Zavřela oči a uviděla znovu oheň. Otevřela je. ,,To nevyjde..." Povzdechla si a dívala se do prázdna tak dlouho, dokud si nebyla jista, že už nic neuvidí. Žádný sen. Žádná vzpomínka. Prostě nic...

****

Dana se ráno vzbudila ještě před zazvoněním budíku.
A je to tu zas... Problesklo ji hlavou.
Vylezla z postele a protáhla se. Slyšela prokřupnout snad každou kost v těle, takže se ještě trochu narovnala.
Jen tak seděla na posteli dívajíc se do země.

No, najednu stranu jsem ráda, že nemusím každý den přemýšlet a rozhodovat, ale to neustavné otravné chození po věznici, kde se nic nepohne... A navíc to otravný vstávání... Řekla si pro sebe. Zvedla se a sáhla po oblečení.

"Tak a moje chvilka, kdy přemýšlím je fuč." Ušklíbla se škodolibě.

Otráveně došla do kuchyně, kde sáhla do koše s ovocem, ze kterého si vzala jablko. Překvapivě. Neměla moc chuť k jídlu, takže si obula boty a procházela nervozně po hladké, černé podlaze. Nakonec se usadila u okna, ze kterého je vždy krásný výhled. Venku byla ještě noc, a proto se z dálky odrážela jen slabá světla lamp.
Dojedla jablko a vyšla z bytu. ,,Snad mám všechno." Ujistila se a seběhla schody dolů, kde byly poslední dveře.
Vyšla ven.
Byla ještě tma, takže Dana se rozešla pomalu směrem k věznici. Její byt se nacházel skoro na druhé straně města, takže cesta byla zdlouhavá a nudná, ostatně jako vždy.
  Celý její život byl poslední dobou čím dál nudnější a nudnější...
  Ale to už se brzy změní. Za několik hodin bude pracovat v mužské věznici a co víc - jako bachařka.