Bachařka

Kapitola 10.

Po dlouhé a téměr probdělé noci Danu ráno vzbudila rána obušku o kovovou postel. Prudce otevřela oči a vystřelila do sedu. Neuvědomila si ale už, že ležela na dvoupatrové palandě, takže si hlavou dala o kovovou tyčku. To jí hodně rychle přivedlo k vědomí.
Bachař se škodolibě usmál a zeptal se, jestli chce snídani. Neměla hlad, ale bylo jí jasné, že budou nějaké práce a proto kývla. Po chvíli jí to ale začalo vrtat hlavou a rozmýšlela se, jestli to bude vůbec k jídlu. Když pak uviděla tu mrňavou misku s kaší, trochu se zaradovala.
Na tom se přeci nedá co zkazit!
Pomyslela si a s poděkováním brala od dozorce černou misku se lžicí.
Kaše byla podobná jáhlové. Voněla tak, vypadala tak. Otázkou už jenom bylo, jestli tak bude i chutnat. Dana si sedla k malému stolečku a nabrala trochu kaše na lžici a ochutnala. Nebyla to ta výborná, jemná kašička, kterou si vždy dělávala ona, ale byla hrubší, absolutně bez chuti a ředěná vodou, aby se nespotřebovalo tolik mléka. Nicméně požívat se to dalo, za což byla velmi ráda. Snědla celou misku kaše a ještě se natáhla na postel, kde znovu usnula.

****

Spala jenom hodinu a zbytek dopoledne strávila čekáním, prohlížením cely a přemýšlením, jak se připravovat na zápasy. Cela byla skoro nevybavená. Byla tu jedna palanda, jedna dvoupatrová postel, malý stolek a k nému rozvyklaná židle. V rohu stál zašitý kbelík. Okno tu bylo, ale malinké a navíc moc vysoko. Na stropě byla jen jedna železná tyč, která držela zatím dobře, jak už Dana zjistila. To by jí klidně pomohlo, ale k udržování svalové hmoty bohatě postačila zem. Otevřely se dveře a Dana se zaujetím sledovala, jak se tak děje i u ostatních vězňů.
,,To už bude oběd?" Zeptala se sama sebe a přišla blíž ke dveřím. Zkusila projít a úspěšně se jí to povedlo. Dostala se do chodby přeplněné vězni. Vydala se pomalu za nimi. Cestou se snažila si prohlédnout co nejvíc detailů věznice. Budova byla vysoká, podle odhadu měla i tlusté zdi, ale poněkud nízkou techniku. Většinu práce odmakávali bachaři. Na jednu stranu to obdivovala, ale na jednu stranu pochybovala, že by stihli zakročit při větší vzpouře.
Po dvou minutách přišla vchodovými dveřmi do jídelny. Jídelna byla potemnělá dlouhá místnost se třemi dlouhými stoly a asi pěti menšími. Vlevo od ní bylo výdejní okýnko, kde se stála fronta na jídlo. Co Dana zahlédla nevypadalo zrovna vábně, ale jíst musela.
Přišla na řadu, vyfasovala misku se lžící, ale nic dál. Nechápavě se podívala na kuchaře a ten ji ukázal někam doprava. Rozešla se tím směrem a tam uviděla další okýnko, kde už stepoval jeden mladík, který jí nabízel chleba. Přikývla, protože tohle bude asi jediné jídlo jaké dostane. Dostala dvě půlky krajíčku. Když se ptala na druhý krajíc, muž zavrtěl smutně hlavou. ,,Na příděl, eto."
Dana se chvíli zarazila, když uslyšela angličtinu. ,,Ty umíš anglicky?"
Mladík přikývl. ,,Panimnožko,"
Dana pochopila, že konverzace se povede na půl v ruštině a na půl v angličtině.
,,Hej, ty! Uhni mi z cesty!" Zavelel panovačně jeden vězeň. Hlas měl hluboký a hrubý. Podobně vypadal i vzhled. Otrhané triko, různě dlouhé nohavice, zlomený nos, dvě menší, ale temné oči a hlavně ten zlomyslný výraz mluvil za vše. Dana se podívala zpět na mladíka a na něj. Udělala pár kroků vzad, aby měl muž co nejvíce místa. Mladík na ni po chvíli mávl rukou, aby šla. Zbytečně by provokovala vězně.
Sebrala se o odešla od okýnka. Hledala místo, kam by si mohla sednout. Jak se rozhlížela, zavadila o známí pohled. Úplně vzadu seděl Yuri a pozoroval ji. Nenápadně se snažila projít mezi stoly, ale samozřejmě, že se to neobešlo bez potíží. Před ní se najednou zvedl velký muž a prohlížel si ji. ,,Zdovolením," řekla Dana bez toho, aniž by se mu podívala do tváře.
,,A to proč?"
,,Třeba proto, že jsem tě o to slušně požádala?" Dana cítila, že budou problémy, ale to si nemohla odpustit.

,,Jo tak ty chceš projít, jo?" Zeptal se pohrdavě vězeň. 

Dana o dva kroky couvla a otočila se, aby ho obešla. Když to udělala, zvedl se i další muž - zřejmě jeho kumpán.
Povzdechla si. ,,Sakra, copak se nemůžu ani najíst?"

,,Ne, pro taky?"

Dana si povzdechla a pokrčila jednu nohu.

,,Kdo vlastně seš?" Zeptal se třetí obr, který zatím jenom seděl.

,,Jsem dcera Vladimira Putina, představ si to."
,,Jo, a my jsme panenky milosrdné." Ozval se první obr.
,,Jo, vypadáte tak." Neodpustila si jedovatou poznámku.
,,Cos to řekla?" Ozval se druhý obr, podle jmenovky Rudolf.
,,Řekla jsem, že se chci jenom najíst. A takový dva gentlemanové mě určitě najíst nechají, že?"
,,No jistě. Příště už chleba ani chtít nebudeš."
,,Děkuju za doporučení, ale já radši chleba." Ušklíbla se, vystoupala na lavici a šla na druhou stranu stolu. 
První obr, jak si všimla, jmenoval se Norbert, ji stáhl dolů a Rudolf neohrabaně chytil.
,,Co se to tam děje?" Ozval se vztekle dozorce a dodal: ,,Okamžitě ji pusťte!"
,,Však okey, bro. Jen jsme ji pomáhali, aby se nezranila, dokud nebude muset."
Postavili ji na zem a Dana urychleně pokračovala ke stolu, kde seděl Yuri. Sedla si proti němu a ulomila kus zbylého chleba. Yuri se ušklíbl.
,,Co je?" Zeptala se trochu podrážděně.
,,Nic," odpověděl až nevrle.
Dana zvedla obočí, ,,No to ti nevěřim."

,,Fakt nic," odsekl a promíchával lžicí svůj oběd. Původně si myslela, že je to polévka, ale podle toho, co viděla, by to tak znovu nenazvala. Už jen čekala, až z ní vyplave oko nebo kus nějaké myši, či něco podobného.

,,Tak to, sakra, řekni!"
,,Sere mě, žes dostala chleba!"
Dana se zarazila pak se snažila nesmát. Nejdříve jí cukaly koutky, sklonila hlavu dolů a rozesmála se.
Yuri a ostatní na ni vyjeveně zírali a nejspíš přemýšleli, co bere za matroš.
,,Tak to se ti povedlo," promnula si rukou oči a podávala chleba Yurimu. ,,Vem si to, ty ukřivděnče Rusácká."
Yuri se rozmýšlel. Byl si vědem toho, že tohle je jediné její jídlo, takže mu přišlo blbý brát jí ho. Nakonec k ní přistrčil misku s jeho obědem. ,,Fajn, ale musíš taky něco sníst, nebo pak sníš někoho z nás."
,,Aspoň by byl klid," poznamenala a opatrně vzala do ruky lžíci a přičichla k jídlu.

,,Není to otrávený." Poznamenal hned a ukousl kus chleba.

Dana se mu podívala do očí. ,,No, tím bych si nebyla tak jistá. Obzvlášť, když si mi to jídlo dobrovolně nabídl."

Yuri zavrtěl hlavou. ,,No horší než to jedno jídlo od tebe to nebude."

,,Cos to řekl?" Zasyčela jedovatě Dana a Yurimu došlo, že neudělal dobrý tah.

,,Přeju dobrou chuť, jsem řekl," popřál a pobídl ji k jídlu.

,,Ne, díky. Už mě přešla chuť." Řekla, natáhla se po svém chlebu, který mu nemilosrdně vytrhla z ruky a odcházela z jídelny.

Yuri zůstal sedět a díval se nechápavě za ní a na zbylý kousek chleba.

Najednou mu někdo položil ruku na rameno a vyrušil ho z uvažování, proč odešla. Prudce otočil hlavu a pak spatřil jednoho staříka, který se škodolibě šklebil. ,,Kamaráde," promluvil, ,,tak tos posral."