Bachařka

Kapitola 8.

Když se začala probouzet, uslyšela zvuk jedoucího auta. Otevřela oči a vtom se auto prudce otočilo. Vyletěla z lehátka a vydala se na pár vteřin létání (a to zcela zdarma). Zarazila se až o protější stěnu prostoru.

" To je suprový probuzení, teda," utrousila a mnula si záda. Posadila se a rozhlédla se po prostoru.

Viděla již sedícího Yuriho, který se momentálně tvářil dost napruzeně. Prudké zastavení s ním škublo zrovna když usínal.
Rozhodla se jeho výraz raději nekomentovat.
Sice měl na sobě okovy, ale znala ho dlouho a věděla, co dokáže. Měla pocit, že kdyby pronesla něco popudlivého, snadno by se dokázal zbavit okovů a praštit ji jimi po hlavě nebo je při nejhorším využil například ke škrcení.

Opatrně se vytáhla na lavičku proti němu a trochu zaskučela, když se ozvala bolavá záda a pohmožděná ruka. Yuri se na ni podíval a hodnotil situaci.

,,Ne, nic mi není," utrousila jsem a on jen pokýval hlavou, opřel se o stěnu a zavřel oči.

Dana si až teď všimla modro-fialového fleku okolo jeho levého oka. Přemýšlela jestli má taky monokla a zvedala ruku k oku, aby se ujistila.

,,Jo, máš monokla. A trošku hnusnějšího než já." Ozval se najednou Yuri a otevřel oči. Rukou naznačil zhruba místo, kde se podlitina nacházela. ,,Ta rána na bachaře byla celkem slušná."

Jeho posudek nekomentovala - měla původně stejný názor.
,,Jak to víš, na co myslím?" Zeptala se ho po chvíli a on jen pokrčil rameny.

,,A jak to víš ty?"

,,Nevím, spíš je to něco jako intuice." Odpověděla a pokrčila rameny.

,,Tak vidíš." Ušklíbl se a Dana se zvedla, aby si protáhla nohy. V ten moment auto najelo na nějaký kopeček a následně do díry v silnici, ze které rychlým úhybným manévrem vyjelo. Danu síla cuknutí volantu vyhodila směrem k Yurimu. Zastavila se až ramenem o stěnu a částečně o Yuriho, kterého praštila předloktím omylem do nosu.

,,Vsadím se, že tenhle kripl nemá ani řidičák. A promiň, to bylo omylem." Omluvila se a mnula si rameno.

Yuri se zhluboka nadechl a vydechl. Dalo mu práci, aby se ovládl, jak Dana zjistila. Raději se vrátila zpátky na své místo a snažila se si sundat okovy na nohou, které jí zabraňovaly v chůzi.

,,Už mě to tu sere," konstatoval po chvíli ticha.

,,To jsem si všimla." Usmála se a unaveně zívla.

Yuri zavrtěl hlavou. ,,Být tebou, tak se ještě prospím. Ve věznici už tolik prostoru ke spaní nebude."

Dana pokývala hlavou. ,,Mám pocit, že jediný co provozuji je poslední dobou spánek. Asi bys měl taky spát. S tebou asi budou zacházet ještě hůř."

,,Taky se pokusím chvíli spát." Ujistil ji. ,,Pokud se sem teda povejdu..."

,,Tak se vyměníme." Navrhla a rychle odhadem přeměřila šířky lehátek. ,,Já tolik místa nepotřebuju."

Yuri chvíli přemýšlel. ,,Fajn. Ale bacha, protože znova přes nos dostat nechci." Oba se zvedli a chytili se železné tyče na stropě. Auto trochu cuklo a Dana se okamžitě chytila za Yuriho rameno, které bylo nejblíž. Nechtěla znovu spadnout. Yuri se na ni zvědavě podíval a pro větší důraz zvedl obočí. Dana dala ruku pryč a zašklebila se na něj. Yuri zavrtěl hlavou a pousmál se. Byla to celkem dlouhá doba, kdy se naposledy usmál, jak si Dana uvědomovala. Opatrně si lehla na druhou lavičku a skoro okamžitě usnula.

****
Prubudilo ji ostré syknutí, které se pod spánkovou mlhou zjevilo jako cinknutí kovu o kov. Neochotně otevřela oči a promnula je. Potom se vytáhla do sedu a zívla. ,,Co se děje?" Zeptala se Yuriho.
Nakukoval skrz malé okýnko a hodnotil situaci. ,,Nejspíš nás chtějí rozdělit. Každého do jiného typu věznice."
Dana po spánku nikdy nebyla nejlepší na přemýšlení, takže jen zvedla obočí a nasunula hlavu trochu dolu.
,,Že budeš v jiné věznici, než já, povídám!"
,,Jo ták... Počkat," odmlčela se. ,,Proč? Vždyť ředitel tvrdil, že musíme být ve stejné věznici."
Yuri mávl rukou, aby byla zticha. Řidič se bavil se strážníkem z věznice, u které stáli, a po chvíli se oba ohlédli ke dveřím. Vycházel z nich vězeň. Na rukou měl okovy a na nohou taktéž. Byl vysoký a nejspíš i silný. Řidič se strážníkem se vydali k autu a za chvíli se otevřely dveře. ,,Je na čase se smrsknout. Vedu vám společnost." Ušklíbl se a do auta nastoupil nový vězeň. Sedl si vedle Dany, která ho chvíli pozorovala. Nakonec odvrátila pohled a zkoumala podlahu. Dveře se zavřely a chvíli nato se ozval zvuk startování motoru.
Yuri nového příchozího probodával pohledem. Dana cítila, jak si ji oči nového vězně prohlížejí. Po chvíli na ni začala sálat jeho neomalná vůně. Dana se ušklíbla a podívala se na něj. ,,Nechceš se trochu pošoupnout? Místa tam máš dost."
,,No, pošoupnu se a rád," posunul se, ale směrem k Daně.
Dana zavřela oči a vydechla. ,,Fajn, tak jinak. Posuň tu svoji prdel dál ode mě! To pro větší a správné pochopení znamená ke dveřím." Ukázala pro jistotu tím směrem.
Vězeň se na ni spokojeně ušklíbl. ,,Jen klid, holka," poposedl si.
  Jeho hlas nebyl nějak extra hluboký. Vzhledem k jeho obří svalnaté postavě byl jeho hlas až nepřiměřeně vysoký. Měl krátce zastřižené světlé vlasy. Vousy neměl žádné, ale čelist měl posetou, z neopatrného holení, malými jizvami od břitvy. Měl světle zelené oči a prořídlé obočí. Nevelký nos na sebe nějak neupozorňoval, ale jeho masité, světlé rty ano. Dalších znaků si už Dana nevšímala. Věděla jen, že pro ni nebude znamenat nic dobrého, a že bude dobré držet si ho od těla.
Chvíli byl zticha, ale nakonec ho přemohla zvědavost. ,,To je tvůj strážce s výhodama?" Dloubl do ní loktem.
,,Ne," odpověděla stručně v domění, že se ho zbaví.
,,Takže seš volná?" Dotíral dál. Yuri trochu zpozorněl a pozoroval Danu.
Otočila se k němu obličejem. ,,Pro takový, jako ty, určitě ne."
,,No vida, vida. Drzá a ještě k tomu i celkem pěkná. To budou mít ve věznici radost."
,,No, to určitě budou," utrousila.
,,Co seš zač?" Zeptal se ostře Yuri. Tón hlasu naznačoval, že chce vědět odpověď a pokud možno hned.
,,Jsem Igor Dworkin, vězeň číslo 32, Ukrajina. Bývalý zápasník, vražda 1. stupně."
Dana se podívala na Yuriho a přemýšlela, proč s nimi pojede další zápasník.
,,A co jste zač vy dva?" Zeptal se Igor a vybídl Danu, aby začala.
,,Jsem Dana." Odpověděla prostě.
,,A dál? Co příjmení, očestvo, profese a důvod, proč tě zabásli?
,,Víc vědět nepotřebuješ. Stejně se to později dozvíš." Odsekla a rozhodla se dál nepromluvit.
Uběhla minimálně hodina k další zastávce, kde nabrali dalšího vězně. Zastavili ještě čtyřikrát a místa ubývalo. Dana si dobrovolně sedla na zem, co nejdál od ostatních. Nevěděla, kam jede. Proč tam jede. A už vůbec nevěděla, co se bude dít. S touto myšlenkou se auto zastavilo.