Ven jsem vyšel s naprosto neutrálním, lehce nadřazeným výrazem. Ne, vůbec mě nevytočilo, kam až se mi dostala ta pasta...a jak děsně to potom štípalo. Bohužel to byla lepší varianta než čekat dokud neuschnu.
"Hele, mentolko, doufám, že si tady dneska v noci nehodláš nikoho přitáhnout. Docela rád bych se vyspal, vzhledem k tomu co mě čeká zítra..." konstatoval Bob, když si dodělal kakao. Jistě, velký pan Bryar stále studuje a připadá si tady důležitý...s hrníčkem teplého mlíka v ruce.
"Neboj Bobe, nikoho sem tahat nebudu. Byla to...nehoda, jasný?" snažím se to už asi po sté obhájit. Zřejmě má snaha vyjde naprosto vniveč.
Námořnická modř, nebo ocelové šedá? Proužky vodorovné, nebo svislé? S tou kravatou je vždycky největší problém. Ještě mám v záloze červenou s medvídkama ale ta je jen pro...ehmm...zvláštní příležitosti. Nakonec jsem stejně sáhnul po jistotě, kterou značí černá.
Potom tady bylo další trauma-barva košile. No, já razím heslo, že k černé se nejvíc hodí černá, takže má volba byla jasná.
"Ježiši Franku?!...Kdo umřel?" zalez, Michaeli!
"Já se snažím, aby byl můj outfit slavnostní" konstatuju nadřazeně a jeho podlou poznámku naprosto ignoruju.
"Podle tebe je slavnostní hrát si na smrtku? To není Halloween, Frankie. Vím že ty k němu máš úzký vztah, vzhledem k tomu kdy ses narodil, přesto..." utahoval si ze mě i nadále a já se těšil, až odsud vypadnu a octnu se ve světě uzených lososů a kaviáru.
"Hele, musím běžet. Tak na sebe dávejte bacha. No, hlavně ty, ať se ti nestane další..nehoda s pastou a nebo s bůhví čím ještě" obrátím oči vsloup s ušklíbnu se. Ještě se na sebe mrknu do zrcadla. Neříkám to moc často, ale docela mi to sluší. Ještě trošku rozcuchat vlasy...jop, to je lepší. Myslím, že mi Way padne k nohám. No, myslím, že k nohám budu padat před Waye spíš já a potom mě bude čekat ne moc příjemná činnost. Fuj.
Ještě foťák...a můžu jít. Když vycházím ze dveří, tak omylem vrazím do Boba. Podívá se na mě a jeho pohled je najednou nějaký vážný. Řekl bych, že šel jen s odpadky. Že by se mu zželelo naší přírody. A teď se jistě kárá za to, že si koupil jogurt v plastu, nikoli ve skle. Ekologové by ho hnali.
"Franku?" podívá se mi do očí a já nadzvednu obočí. Chvíli dokonce vypadá, že mi vyzná lásku. "Uhm...upřímnou soustrast" vysouká ze sebe nakonec. Tohle už vážně není vtipný! Uraženě se na něj podívám a potom seběhnu i zbytek schodů. Rozcuch už mám zase úplně jiný, než jaký jsem vytvořil před zrcadlem, protože jak jsem tak utíkal, tak si vítr zahrál na kadeřníka.
Došel jsem tam pěšky, nebylo to totiž moc daleko a já nechtěl, aby mě ještě chytil revizor, vzhledem k tomu že nevlastním žádný jízdní doklad.
Připouštím, že je to docela trapas vzhledem k tomu, že všichni zajisté přijedou limuzínou. Jo jo kdybych se líp učil, mohl sem taky jezdit limuzínou.
Třeba být řidič, nebo tak.
"Hele, mladej, povolení!" ozvalo se, když jsem chtěl vejít dovnitř - kultivovaně, jako člověk, dveřmi.
"Co prosím?" otážu se, když zjistím, že na mě mluví ta hora svalů, které nejspíš normální lidi říkají ochranka.
"Předlož, že fakt můžeš dovnitř. Tohle není holubník, tohle je celkem nobl akce a my tady nepouštíme každýho, kdo jde nááhodou kolem" ten chlap vypadá značně nevrle, jenže já žádné "povolení" nedostal.
ČTEŠ
Nothing Personal Just Job
Fanfiction"Way?! To snad ne?!" výtečně, s chutí beru vrásčitého dědulu v županu. Way je jeden z lidí, jež jsem doufal, že už nikdy nepotkám. A teď na něj ještě budu muset číhat za každým rohem. Na druhou stranu si nemyslím že to bude nějak moc těžký vytáhno...
