"Hele, kam jdeš?!" táže se Bob, jako by mu na mé přítomnosti tolik záleželo.
"Do práce.." vycením zuby a zamávám mu kartou z foťáku před očima. Kouká na mě, jakoby mi ta rána nějak moc prospěla, protože se tvářím opravdu šťastně. No, taky byste byli šťastní, kdybyste nafotili něco takového a ještě unikli smrti.
"Takže ty jsi měl málem před plastikou obličeje a jsi takhle v pohodě?!" rozhodí nevěřícně rukama Bob. Hm, celá moje máma.
"Náhodou.. dobrá zkušenost" zatlemím se na něho. No jo.. euforka. Ale kdyby to bylo dlouhodobý, tak mi s tím doktoři pomůžou.
"To mě na vás bláznech tak děsí.. Někoho přejede traktor, a on řekne: Náhodou, dobrá zkušenost." Odvětí konzervativní Bob a zavře za mnou dveře. To má hold blbé, že ho to děsí, já letím do kanclu. Jak jinak, než tramvají.
Na zastávce jsem musel stát asi ještě tak šest minut. Blbý večerní provoz. Dokonce jsem našel ještě stopy vlastní krve z nosu. Uhm.. pan řidič, bude mít zřejmě překvápko i na zemi u prostředních dveří. Sednu si a čekám.. Naproti mně sedí mladý.. kluk a telefonuje. Jenomže stylem "Ty to polož, ne, ty to polož.."
Bože.. tihle mladí. Ta láska je tak oslepující. Ještě, že jsem nikdy nebyl a nebudu takhle pitomý.
"Tak to už sakra polož!" zařvu na něho, vytrhnu mu mobil z ruky a položím mu hovor. Haha.. a máš to chlapče. Ještě, že tady okolo není nikdo, kdo by mi udělal další modrák za toho kluka s otevřenou pusou. To, co, ale vidím na obrazovce a to jméno: "Tom" mě vážně děsí. No, konečně moje zastávka a já můžu z teplé tramvaje vyjít.
Doběhnu ke dveřím do práce a strčím do zámku klíč. Proč to sakra nejde?! Aha.. ono totiž není zamčeno. Aspoň víme, že poslední odcházel Jess, který nikdy nezamyká. Vyběhnu těch pár schodů, otevřu, rozsvítím a ..
"Aww?! Co tu sakra děláš??" vydechnu do úsměvu na Waye, který tam jenom tak sedí a chlampe kafe zase samozřejmě z mojeho hrnku.
"Jéje, Franku, taky tě rád vidím.." asi čekal, trochu jiné přivítání. Zamrká na mě a napije se kávy, kterou mu seberu.. ehm.. "od úst" a dopiju to, co je v hrnku. Zatvářím se trochu dotčeně a snažím se dělat, že je to skrze hrnek.
"Panebože, kdo tě tak zřídil?!" přisune si mě k sobě a prohlíží si flekanec pod okem.
"No, víš.. jeden buldog se nasral, že mu fotím fenu.." odpovím mu způsobně, ale on mě samozřejmě vůbec neposlouchá a zkoumá mi prsty spánek. Oh, focení. Myslím, že už ví, vše o mém zaměstnání.
"Au.." sundám mu ruku z mojí hlavy. "Jak jsi mě našel??" Nebo by spíš byla vhodná otázka, proč?! Ano, Gerarde vyřaď se a taky mi jednu vraž.
„Takže?! Co se stalo?" trval na vysvětlení a dal si jednu ruku v bok, zřejmě se chtěl dostat do role manželky, která vyslýchá svého nevěrného muže. Ještě váleček do ruky a jsi dokonalý, Gerarde.
"Ále, to je pracovní úraz" snažím se vymluvit, ale nevypadá, že by mu to stačilo, takže jsem byl nucen mu to do nejmenších detailů všechno vylíčit. Tvářil se poměrně pobaveně a vstal od mého stolu, kde si prohlížel pár mých nejlepších úlovků. Samozřejmě vše bylo v kariérní rovině, abych si nepošpinil pověst.
"A ty si mě našel jak?" nadzvednu obočí a zním asi tak příjemně jako vrátná v přechodu.
"Mám své zdroje" zazubí se, takže mi připomíná jednoho pohádkového skřítka. Myslím, že se jmenoval Rumplcimplcampr, nebo měl jiné, velmi frekventované jméno.
ČTEŠ
Nothing Personal Just Job
Fanfiction"Way?! To snad ne?!" výtečně, s chutí beru vrásčitého dědulu v županu. Way je jeden z lidí, jež jsem doufal, že už nikdy nepotkám. A teď na něj ještě budu muset číhat za každým rohem. Na druhou stranu si nemyslím že to bude nějak moc těžký vytáhno...
