Nothing Personal Just Job

...maximální délka názvu je 80 znaků...

Naťukal jsem číslo do telefonu, skoro nazpaměť se asi čtvrthodiny učil, co, že vlastně jí to řeknu, tak, aby to vyznělo citlivě a aby bylo poté citlivé i to, až jí náhodou někdy potkám. Takže raz dva tři...

Zmáčkl jsem zelené tlačítko.

Oh, první zazvonění.. Fajn, jo, to bude fajn, Amy to pochopí. Druhé zazvonění. Ne, ona je opravdu citlivá, navíc to s ní taky nebyl kdovíjaký románek. Ani nám to vlastně nevydrželo o moc déle než s Gerardem. Ale ne, s Geem to bude jiný. Třetí zazvonění. Protože do teď jsem vlastně nevěděl, co přesně se mi líbí a tak jsem pořád přeskakoval z postele na postel a nic z toho nebylo. Asi padesáté-šesté zazvonění.

Sakra, Amino, vaříš párky, že to nemůžeš zvednout?!

"Haló?!" oh. Určitě mám špatné číslo, to jsem se musel splést, protože pokud nepřemutovala do hlasu dvěstěkilového kulturisty, tak na té druhé straně zaručeně nefuní ona.

"No tak haló!" zařve do sluchátka ta věc. No, jo. Mám to už odmala, vždycky, když slyším kulturistu, úplně mi to vezme dech.

"No, tak sakra!" nesnažilo se to uklidnit. Konečně jsem se vzpamatoval a zmohl se na:

"Eh, dobrý den, nechcete si koupit hrnce za poloviční cenu??" pronesu totálně mile, protože, když někomu zavoláte a totálně mile mu řeknete tuhle větu, nějak se projeví pud okamžitého položení hovoru.

No, tak to je opravdu skvělé, že je mi Amy tak moc věrná. Ještě jsme se ani nerozešli a jí už zvedá telefon nějaký chlap. Pff... No dobře, asi taky nejsem ideální boyfriend, ale já za to prostě nemůžu, páč mě k tomu donutil šéf. Který by mě mimochodem donutil k ještě horším věcem, kdybych ho dneska ráno nezastavil. Vážně si myslí, že jsem takový snob, abych nechal zveřejnit málem pornografické fotky jenom proto, abych mohl vymetat obchoďáky a chvástat se tím, co všechno nového jsem si koupil?! Opravdu, skvělý den. Šéf si myslí, že jsem stejně chamtivý snob jako on a telefon mého děvčete, ano ještě pořád jsem se nerozešli, zvedne nějaký chlápek. Ne, že by mi na tom záleželo, teď už je mi to šumák, ale kdybych neměl Gerarda, tak by mě to vážně vzalo.

"Čau puso, nechceš se dneska stavit??" přijde mi esemeska, která bude už jenom podle jména strašlivě zvrhlá. Kdopak mi asi tak píše?

"Moc rád, ale moje ruce si vzaly dovolenou, takže si budeš muset pomoct sám..." jo, hrozně rád bych Geeho viděl, ale vážně, nejde to každý den. Poslal mi smutníka. A k tomu fotku. Smutnou fotku.

Uhmm asi bych měl zvážit, co vlastně chci. Ne. Budu nedostupný jako...teď mě nic nenapadá. Prostě nebudu dostupný, takže se teď nebudu fotit a taky nebudu posílat svoji fotku, kde jsem moc smutný a hrozně alone. Ahh... já chci za Gerardem. Ne, Franku!! Není to zdravé. Uspokojím se jinak. Myslím, že měl Bob nějaký starý časopis, kde byl s Geem rozhovor. A k tomu byly moc pěkné fotky.

Zamířil jsem na záchod, jelikož tam má Bob všechna svá papírová bohatství. A začal jsem se tím množstvím barevných časopisů prohrabovat. Asi to byl nějaký pud, že jsem ten s Gerardem okamžitě našel. Ohm...takže rozhovor s Geem začíná na straně šedesát -devět.

Šedesátdevítka.

Ohm, on je tak fotogenický.

"Bože!" vydechnul jsem, zavřel oči a začal mu rty přejíždět přes ty jeho papírové rty. Bohužel jsem si neuvědomil, že je ta fotka dost malá, takže za chvíli jsem mu olizoval už čelo a pak odstavec s nadpisem: