"Škoda, neviděl jsem ten tvůj výraz, když jsi to zjistil" pousměje se a kdyby neřídil, tak mu zasadím parádní ránu pod žebra. Vypadalo to ovšem, že zpomaluje a za chvíli už jsme stáli u krajnice.
"To už jsme tady?" dostanu ze sebe a začnu se rozhlížet. Představoval jsem si, že někdo jako je Way si umí žít a místo kde jsme zastavili, nevypadalo jako hnízdečko zamilovaných milionářů.
"To sice ano, ale...tam venku je všude moc světla a když už ses zmínil, že je tady takové pěkné přítmí, proč toho...nevyužít?" mluvil tiše, ale přesto z jeho řeči přímo sršela podivná energie. Myslím, že tuším do čeho chtěl v příštích minutách svou energii vložit.
"Nechci ničeho využívat a navíc je to tady nepohodlné" konstatuju otráveně. Právě se chovám jako ukázkový pitomec. Třísněte mě někdo něčím. Čímkoliv, pokud to nebude řadící páka...
Ušklíbne se a naprosto bez upozornění mě začne líbat. A nemůžeme tady mluvit o žádných rodinný polibcích, protože takovéhle polibky se jenom tak na rodinných oslavách vážně nerozdávají. Nechtěl jsem to ale nechat jenom tak. Zase využije tmy a mě...zneužije. Tak nějak si teď říkám, že to asi nebude až tak úplně zneužívání. Vzhledem k tomu, že mu to tak chtivě oplácím. Za každou cenu se chci dostat do té dominantnější pozice a né se nechat dusit jeho jazykem.
Je té lásky, že za chvíli zvolní.
"Je ti doufám jasné, jak moc se bude to auto pohybovat?" zamrkám, když sklopí sedadlo a přeleze si tak, že mi sedí obkročmo na klíně. Nebo spíše klečí nade mnou.
"Já mám ale prostě takový pocit, že nahoru už nedojdu" zašeptá mi do ucha, přičemž se mi neustále otírá rty o krk. Kruci, zase ta fáze kdy mu nedokážu říct, ať jde do háje...
Měli jsme fakt štěstí, že se někomu Gerardovo auto nezalíbilo a nechtěl si prohlédnout jeho interiér. Protože by ohodnotil palubní desku..a sedadlo spolujezdce už by nehodnotil, protože by zavolal poldy, kteří by nás zatkli za veřejné znemravňování mládeže.
Bylo to poměrně nepohodlné, zvlášť potom, co...ehm...se na Gerardovi plně projevila má dobře provedená práce a celého mě zalehnul. Bohužel se neměl kam odsunout, takže na mě zůstal ležet celou svou vahou.
"Takže...jdeme?" zeptal se, když jsem to prapodivné mravenčení cítil jen v konečcích prstů. Rychle jsem přikývnul, protože jsem pryč z toho auta. Bylo tak vydýchané, až se mlžily skla.
Rychle jsem se vydrápal na nohy a potom počkal, až Gerard odemkne domovní dveře. Průměrný dům...s průměrným výtahem a snad podprůměrnou kamerou, která nemá příliš detailní záběry. Bylo to sice docela nenápadné, ale kdyby se nějaký šťoural chtěl pobavit...
"Páni, to je bomba" žasnul jsem, jen co odemknul dveře svého podkrovního bytečku. Vždycky se mi takovéhle příbytky líbily a tady tohle bylo extra supr, zvlášť když jsem si uvědomil, že tady budu trávit dnešní noc.
"Hele, nechtěl by si udělat něco jako...exkurzi svým bytem. Abych se neztratil" zamrkám na něj dětsky a zatahám ho za rukáv.
"Fajn, první zastávka bude u ledničky, jo?" odpoví mi zdecimovaně a už z ní tahá něco k jídlu. Snad to bude alespoň trochu poživatelné, protože jestli to vařil on, tak si nejsem zcela jist, jestli je moudré to pozřít.
"Ty Gerarde a to je...tvoje práce?" zeptám se opatrně, když už držím to smažené něco mezi prsty. Přikývne a kus si hodí do pusy. Fajn, takže dneska jsem o hladu. S díky zakroutím hlavou a jde zkoumat byt sám. Neříkám že jsem se slušněji zachovat nemohl, ale pochopte, dělám to čistě pro své zdraví.
ČTEŠ
Nothing Personal Just Job
Fanfic"Way?! To snad ne?!" výtečně, s chutí beru vrásčitého dědulu v županu. Way je jeden z lidí, jež jsem doufal, že už nikdy nepotkám. A teď na něj ještě budu muset číhat za každým rohem. Na druhou stranu si nemyslím že to bude nějak moc těžký vytáhno...
