"Hele Bobe, běž se raději věnovat té vaší snídaničce. Určitě si zase hrajete, po vzoru Mikeyho, na drůbež a žerete zrní" odbyl jsem ho drze, protože vážně potřebuju aby vypadnul...Gerard se zřejmě začínal dusit. Teda alespoň si to myslím, protože mě neustále tahal za tričko a vytahoval mi ho tak ze spacích trenclí.
Ano, je úplně normální že si zastrkuju na noc tričko do trenek. Je to samozřejmě proto, aby mi netáhlo na záda. Zjištění, že jsem strávil celou noc v posteli s úplně cizím chlapem, by pro Boba mohla být šokující.
A pro Mikeyho taky.
Možná by se dokonce zardousil soustem. Je to jako v té pohádce O kohoutkovi a slepičce: 'Leží tam v komoře, nožky má nahoře...'
Bob se po vyslechnutí mé přidrzlé poznámky napřímil a s odfrknutím si založil ruce na hrudi.
"Fájn, když ti nejsme dobří, tak dneska nepočítej s večeří" zajisté, Bobe. Jako by snad někdy byla poživatelná.
Co to tam ten Gerard kruci dělá? Nejdříve mi rukou jezdil po zádech...potom se zastavil na boku, tam udělal pár koleček a krouživými pohyby dojel až na břicho.
Zamrkal jsem a snažil se Bobovi odpovědět normálně, nikoli jako Chipmunk zpívající soprán. Musel jsem u toho vypadat fakt divně...
"Tobě je to ještě k smíchu?" obořil se na mě zlověstně Bob. Ne Bobe, tohle není k smíchu, tohle je k pláči. Zrovna mě pod peřinou ošahává nějaký chlápek a já mu nemůžu zabránit, protože tady furt tak blbě stojíš a zajímáš se o to, jak moc mi bude vadit, jestli nebudu mít večeři.
"Ne, ne, jenom..." snažím se to ukecat, protože můj spolubydlící vypadá zjevně napruženě.
Gerarde, k sakru, nehýbej se tolik. Najednou mi ty svoje pařáty zaryje do břicha! ...Syknu bolestí...to už se ovšem nenápadný Way hrabe z peřin, jako lehký větřík probíhá kolem Boba a drží si dlaně u pusy.
Sem teda myslel, že není 'troska amatér', ale že už má pár větších kaleb za sebou.
"Co to?!...Co to je?!...A co to?..Dělalo ve tvé posteli?" Bob vypadá, jako bych mu právě řek, že Ježíšek fakticky není.
"Co? Co by tak asi dělal u mě v posteli?" nějak mi ruply nervy, takže jsem to řekl trošku razantněji, než jsem předpokládal. Nebyl to moc dobrý nápad, protože za okamžik přiletěl Mikey i se svou denní dávkou slepičí pochoutky v keramické misce s nápisem 'Frank'.
Kdy se ten člověk naučí číst?
"Co to bylo?" bezva, další takový. Teď si o mně oba budou myslet, že jsem z Teplic, když si do postele tahám maníky, kteří se tak zřídili, že nám ráno obhodí jinak čistou toaletu svou včerejší večeří.
Která je navíc silně zředěna sedmkrát destilovanou lihovinou.
"To je...pracovní" vážně úchvatný argument, Franku.
"To už si na takové úrovni, že si sebou taháš práci domů?" ušklíbne se ironicky Bob a opře se o futra. Nehodlám se jim tady zpovídat, každopádně teď už alespoň ví, že moje práce je zatraceně těžká. Zřejmě si teď myslí, že i fyzicky.
Rychle jsem se vymotal z deky a šel se podívat na Gerarda. Teda ne že bych byl kdoví jak starostlivej, jenom mě zajímalo, jak dlouho u nás ještě bude muset zůstat...aby to po sobě uklidil.
"Co to jako mělo být? To si to nemohl vydržet?" není ode mě nejhezčí, že na něj hned takhle vyjedu, ale teď tady budu mít peklo. Žádný respekt. Mikey mi už určitě nevrátí moji oblíbenou misku...
ČTEŠ
Nothing Personal Just Job
Fanfiction"Way?! To snad ne?!" výtečně, s chutí beru vrásčitého dědulu v županu. Way je jeden z lidí, jež jsem doufal, že už nikdy nepotkám. A teď na něj ještě budu muset číhat za každým rohem. Na druhou stranu si nemyslím že to bude nějak moc těžký vytáhno...
