Stalker LARRY KRIMI cz

Chapter 5 - I'm back!

Louis

Miluju na sobě jednu věc, dokážu přemýšlet o tom, co dělám, i když mám v krvi nějaký ten alkohol. Také miluji prázdné silnice.

Jakmile vystoupím z auta, nemusím si ani ničím svítit, dnes je úplněk a to mi bohatě stačí. Pomalým krokem jsem se vydal na konec mola. Přijde mi, jako bych tohle místo už někdy dávno předtím navštívil. Nemůžu si ale vzpomenout kdy a proč.

Sedl jsem si na okraj mola a nohy spustil dolů. Zaposlouchal jsem se do zvuků moře. Panuje zde příjemné ticho. Ovál mě na zádech lehký vánek, jakoby se za mě někdo postavil. Zachoval jsem si však chladnou hlavu, nebudu paranoidní. Zadíval jsem se na jasně zářící měsíc, který z obyčejné noci dělal noc kouzelnou.

Najednou mi spadla na tvář kapička, nejspíš začíná pršet. Když pomalu sjela k mým ústům, olízl jsem ji. Byla slaná. To u moře prší slaný déšť? O tom jsem teda ještě nikdy neslyšel.

„Louisi." Zaslechl jsem hlas a ve vteřině mi ztuhly všechny svaly, zamrzla krev v žilách a srdce přestalo bít. Strašně bych chtěl, ale bojím se se otočit. Nakonec přeci jenom seberu síly a odvahu se zvednout a pomalu se otočit. Pohledem jsem se setkal s jasně zelenýma očima, které mi vrátily vzpomínky, na chvíli mi však vyrazily dech.

**********

Niall

Ráno mě probudily paprsky slunce, které se do ložnice dostaly z nezatažených závěsů. I s velkou bolestí hlavy se protáhnu a otočím na bok, když vtom se zarazím a odkopu se z postele. Nemůžu uvěřit svým očím. „Co tu děláš?" Zeptal jsem se a znovu si promnul oči.

„No, do teďka jsem spal. Kolik je hodin, Nialle?"

„Nevím. Proč jsi tady?" Pořád si držím velký odstup od postele.

„Ty si to nepamatuješ? Včera jsme si to rozdali."

„Cože?!" Tom, který je zrovna teď v mojí posteli, se na mě podívá pohledem, že se s tím faktem prostě musím smířit.

„Nialle, klid. Ty si včerejšek opravdu nepamatuješ?" Záporně jsem pokroutil hlavou. „Domluvili jsme se, že u tebe po večírku přespím, mám totiž sraz s tím Paynem a je to odsud blíž."

„Vážně nic nebylo?" Spadl celkem velký kámen ze srdce, když mi řekl, že ne. „No ale počkej, proč jsi se mnou v posteli, když je v obýváku volný gauč?"

„Proč se ptáš mě? Ty jsi sem v noci přišel." Já tomu prostě nemůžu uvěřit.

*********

Liam

„Takže si pamatujete, pane Payne, na tohoto pacienta?"

„Ovšem, na to se nedá jen tak zapomenout." Lokty jsem se opřel o stůl a zadíval se hlouběji do komisařových očí.

„Mohu se vás zeptat na několik otázek?"

„No když už jste tady, tak nejspíš ano."

„Hm, dobře. Jaký byl váš postup provádění hypnózy u pacienta?"

„Takový, jako každý jiný. Malikovi jsem musel trošku promluvit do duše a jeho podvědomí, ale při hypnóze byl slabý a nemohl jsem s ním dál pracovat. Dozvěděl jsem jen informace o jeho rodině, ne o jeho činech."

„A čím byl tento případ jiný, když na něj nemůžete jen tak zapomenout?"

„Patří to do pacientova soukromí, jako každý lékař jsem i já zavázán lékařským tajemstvím, proto vám nic nemohu říct." A i kdybych mohl, tak bych nic neřekl. Tento rozhovor mě už nebaví, mám tady jiné pacienty a s hypnózou už jsem dávno skončil. Komisař si udělal pár poznámek, v rychlosti se rozloučil a odešel.

*********

Louis

Probudilo mě lechtání studeným vánkem na nohou. I když mi to není moc podobné, tak si nepamatuju nic potom, co jsem opustil večírek. Využil jsem toho, že si Martin odskočil na záchod. Pomalu jsem otevřel oči. Náhle jsem si uvědomil, že nejsem doma. Rychle jsem se posadil, v rohu seděl člověk s černou mikinou a dlouhými vlasy. Hledal jsem své kalhoty, kde mám zbraň. Naštěstí byly hned vedle matrace. Vzal jsem si pistol do ruky a čekal.

„Chceš mě zabít?" Ztuhlo mi tělo, jak jsem uslyšel ten chraplavý hlas. Postava se zvedla a otočila a já se setkal znovu se smaragdovýma očima.

„H... Ha... Harry?" řekl jsem velice nejistě a zároveň překvapeně.

„Ano? Už jsi na mě zapomněl za ty dva roky?"

„Ne. Na tebe bych nikdy nezapomněl." Jsem opravdu v šoku. Tak moc jsem se těšil na tento den a nakonec nevím, co dělat.

„To mě ani neobejmeš?" Naklonil hlavu. Jedna z věcí, kterou jsem na něm vždycky miloval. Odhodím zbraň na peřinu a oba splyneme do dlouhého hlubokého obětí.

„Neskutečně jsi mi chyběl, Harry, strašně dlouho jsem tě hledal. Nemohl jsem... no to je jedno, jsem rád, že mohu být znovu u tebe."

Taky jsi mi chyběl a už mě konečně máš." Cítím, jak se ode mě pomalu oddaluje. „Je čas, vrátit se do služby, Loui." Prohlásil.

„Cože? Ty se chceš vrátit? Už to tam není jako dřív." S obavami v hlase jsem se mu podíval do očí. „Horan je teď hlavní komisař." Odmlčel jsem se.

„To si ze mě děláš prdel! Ten blonďatý blbeček?"

„Koukám, že tu zůstal tvůj sprosý slovník."

„Že tě to překvapuje! S tím Niallem se musí něco udělat."

********

Niall

Tom má zpoždění. Jsem zvědavý, co se od toho psychologa dozvěděl. Zároveň mi však v žaludku leží to ráno, přece jsem včera nemohl být až takhle na sračky. Rozhodl jsem se, že si skočím do bufáče pro něco na sváču. Za chvíli by měli přijít kolegové. Zavřel jsem dveře od kanceláře a vydal jsem se směrem k výtahu.

„Dobré ráno, Nialle. Koukám, že včerejšek s tebou nic neudělal." Zastavila mě Roxy z vedlejšího oddělení.

„Jo, jsem v pohodě." Chtěl jsem jí něco ještě říct, když vtom jí zkameněl výraz a dívala se za mě. „Co je?" Naznačila mi hlavou, ať se otočím. „To snad ne!" Zrak mi zůstával stát na těch dvou. Tomlinson a... Styles! Vždyť má být mrtvý, co tu ksakru dělá?!

„Zdravíčko, Nialle." Koukám, že chuť k humoru ho ani po takové době nepřešla.

„Nazdar. Nemá ti být už náhodou lehká zem?"

„A na to jsi přišel kde? Náhodou jsem jediný, kdo má něco, nebo spíš někoho, na koho tady všichni čekáte."

„Cože?" Řekli jsme s Louisem téměř jednohlasně. Harry udělal krok blíž ke mně.

„Já - ho - mám." Řekl s dlouhými, dramatickými mezerami. Ihned mi v hlavě naskočil obrázek Jörga Nico.

„To je nemožné, máme jeho prst."

„Který jsem vám náhodou poslal já." Naskočila mi husí kůže. Vždycky jsem si myslel, že je jinej, ale tohle mě dostalo. Naopak to ale můžu využít k tomu, že si půjde sednout. A to na hodně dlouho.

„Dobře. A kde ho teda máš?"