Stalker LARRY KRIMI cz

Chapter 10 - Mr. Styles, welcome!

Liam

Krásné pondělní ráno, sluníčko svítí, vítr mérně fouká. Dnešní ranní běh si užívám z plných plic.

V pátek jsem ohlásil Kate, že přijdu do práce později, nicméně však i dříve odejdu. Dnešní lekci klavíru mám domluvenou už na 12:30. Posledně byla Mercy poněkud nesvá, přišla mi nervózní a trochu i vystrašená.

Po 40 minutách běhání okolo zdejšího rybníka, který byl lemován rybáři, jsem zamířil domu.

Když jsem vyšel ze sprchy, bylo půl 8, nejvyšší čas vyrazit.

*********

Nemocnice sv. Tomáše, Londýn

„Napíši vám tedy lehká antidepresiva, každopádně vřele doporučuji procházky do přírody. Ty mám ověřené." Usmál jsem se na nového pacienta. Stěžuje si na časté agresivní chování v nervově napjatých situacích. Nicméně agresivitu zanedlouho vystřídají pocity úzkosti a vyčítavosti.

„Také doporučuji koupit si domácího mazlíčka, v nejlepším případě psa. Ten vás donutí k těm procházkám." Dal jsem na předpis razítko, podpis a spolu se zprávou mu ho podám.

„Tisíckrát děkuji, pane doktore. Jsem vám mockrát vděčný."

„Není zač. Hlavně se zbytečně nenechte vyvádět z míry." Zvedl jsem se a šel mu otevřít dveře, jinak bych se ho už asi nikdy nezbavil. Ty 3 metry, které vedly od pacientské židle ke dveřím, způsobily, že jsem si ještě několikrát vyslechl „díky" a „nashledanou".

Konečně jsem zavřel ty dveře. Poslední pacient před pauzou na oběd. Pro mě vlastně dneska už poslední pacient, oběd si dám někde cestou k Mercy.

Do mé ordinace vlítla Kate, blesku rychle a samozřejmě bez zaklepání. „Jdeš na oběd?"

„V pátek jsem ti říkal, že dnes odejdu dřív." Podívala se na mě psíma očima, které ji popravdě moc nejdou. Vypadá spíš, jako by měla zaražené větry. Dál ji pozornost nevěnuji a jdu se převléknout.

„Poslední dobou vůbec nechodíš na obědy. Děje se něco?" Její péče mi začíná lézt krkem.

„Ne. Jen jsem přestal být líný zajet si někam pro chutnější jídlo."

„Jasně. A při té příležitosti také koupit něco učitelce Smithové, hm?"

Teď mě opravdu zaskočila. „Jak tohle víš?"

„Proč někdy nekoupíš i něco mně?"

Upřímně jsem se zasmál. „Měl bych?" Páni! Ona mě vážně v životě nepřestane překvapovat.

„No, jako své dlouholeté kolegyni bys vážně mohl. Záleží mi na tobě, Liame."

To je dojemné, škoda, že nesnáším taková sladká slova. Ještě k tomu na pracovišti. „Jak jsi přišla na to, že své učitelce klavíru něco kupuji?" Vrátil jsem se k nezodpovězené otázce.

„Pff..." odfrkla si. „Parkujeme vedle sebe už léta. Myslíš, že si nevšimnu růží nebo krabice na zadních sedadlech?"

Dal jsem ji za pravdu. Nač v tom hledat nějaké háčky. „Tak dobře. Ahoj, už musím jít." Nečekal jsem na její odpověď a vyrazil.

„Vím toho víc, než si myslíš." Řekla téměř šeptem, nerozuměl jsem jí. Nejspíš se rozloučila a řekla, že mě nenávidí.

**********