Stalker LARRY KRIMI cz

Chapter 9 - Friend from childhood

Harry

K Louisovi mám namířeno až po obědě, protože jsme to s Liamem trošku protáhli. Neměl na mě ani takové stupidní otázky, jako Louis, na druhou stranu mi ale přišlo, že moje vyprávění vnímá způsobem jedním uchem tam, druhým ven. Taky se mi ale svěřil s tím, že ho moje zmizení dost vzalo. Já už jsem ale zpátky, nevím, jestli je to dobře či nikoliv, ale každopádně musím přivést pár věcí na pravou míru. Horan nikdy nezůstane na mé pozici, dokud doopravdy žiju.

Odbočil jsem do té správné ulice a mířím k mému dočasnému bydlení. Jestli se chci vrátit zpátky, budu na sobě muset zase hodně máknout, neříkám, že jsem přibral na váze, to ne, ale kondička mi hodně zeslábla.

Jsem celkem napjatý, co se teď bude dít, Martinovo auto tu zaparkované není, Louisovo ale ano. Jasně, ještě se nikdo nenamáhal dát Harrymu klíče, takže doufám, že je Louis doma. Dvakrát jsem zazvonil a zanedlouho jsem uslyšel přibližující se kroky. Jakmile se otevřou dveře, zvednu ruku na pozdrav a na malý okamžik se setkám s Louisovýma očima, a pronesl: „Čus."

Hned se zase otočil. On nezapomněl na to, že umí být i nasraný? To je opravdu super, hlavně že se dovnitř musím pozvat sám.

Svléknu svůj kabát i boty a zamířím za ním do kuchyně, kde připravuje něco k jídlu. Už jsem se připravil na otázky typu ‚Kde jsi byl?' apod., ale jsem překvapený, když v kuchyni panuje stále ticho. Jeho míra naštvanosti je zřejmě opravdu vysoká.

„Chceš s něčím pomoc?" přemůžu se na otázku, přičemž odpovědí mi je záporné „Mm, mm." Fajn, tak si trhni, řekl jsem si v duchu a šel nahoru do mého – našeho pokoje.

Nedávám tomu moc času, Louis to dlouho nevydrží, nikdy to nedokázal. On byl vždycky ten ukecaný, co uměl lézt na nervy. Znovu využiju dnešního krásného počasí a s minerálkou, která mi stála na nočním stolku, jsem si šel sednout na balkon.

Přibližně za půl hodiny jsem ucítil vůni pečeného masa, která se linula z kuchyňského okna pode mnou. „Harry!" Zavolal mě Louis, už má nejspíš uvařeno.

Každopádně to opravdu dlouho nevydržel. „Jako bych to neříkal." Špitl jsem si pro sebe.

**********

Niall

Konečně jsem se dočkal, nyní si vychutnám zasloužený odpočinek. Dneska je krásný den, mezi lidi se mi jít ale nechtělo, takže jsem vzal do ruky po dlouhé době svou kytaru. Prsty svůj úkol ještě nezapomněly, začal jsem prostě hrát. V hlavě mi začaly běhat vzpomínky, jejich časové linie se prolínaly.

„Nialle? To, co jsi mi řekl o přestávce, myslel jsi to vážně?" Její oříškové oči mě napjatě sledují. Jakmile školní autobus přejede přes díru, do obličeje jí spadne pramínek vlasů, který hned vrátí zpět za ucho. Usmál jsem se na ni a kývl na souhlas. „Jsem ti za to moc vděčná, ale měla bych ti něco říct."

Sklopila pohled. Je tady chvíle, kterou jsem sice očekával, ale na druhou stranu jsem si ji nechtěl nikdy připustit. „Můžeš mi říct cokoliv."

„Nejsi pro mě ten pravý."

Při této vzpomínce se musím pousmát. Abby byla krásná, nikdy mi však neřekla, pro koho její srdce bilo. Jednou jsem se však dozvěděl, že to byl o dva roky starší Styles.

"Forever young, I wanna be, forever young. Do you really want to live forever?" Oheň táboráku šlehal vysoké plameny, všichni z plných plic zpívali. Mojí kytaru doprovázela i ta Jamesova. Poslední večer vodáckého kurzu, poslední večer jako spolužáci. Ke konci písně jsem se začal ohlížet okolo táborového ohně, zrak mi zůstal viset na Harrym. Přezdívá se mu král školy, vždycky dostane to, co chce.