Žít na moment v barvách trikolóry

Večer vol.1 - Prolog

Úvod této příšery, která mi ukradla polovinu mého volného času, je zde. Prvních několik kapitol bylo napsáno v roce 2013 a po třech letech přibylo několik dalších. Doufám, že si tuto jízdu užijete, jako si jí užívám já!

***

Ve škole mi uběhl další velmi zajímavý den. Nejen, že nám zdechla další ryba, ale ještě jsme se s Micki a Čmeldou pod stolem tolikrát pokopali, že ani necítím nohy. Dnes měli velmi živou náladu a já měla co dělat, abych jim stíhala. Témata létaly tak rychle, že jsem ani nestačila zaznamenat o čem jsme se bavili před pěti minutami. Ale o to byl ten den zábavnější. Byl to poslední den před víkendem, co jsme se viděli, tak jsme si ho museli patřičně užít. A také poslední den před Vánocemi než zalétneme k Micki na návštěvu a budeme si stavět sněhuláka z neviditelného sněhu. Což bude nápadné.

Pousměji se nad tou představou a pohodlně se rozvalím. Vlak si pomalu jel svou cestou a já si v poklidu psala další část PSaBD. Konečně jsem se dostala k Enjolrasově partu, kde jsem měla pro Micki naplánované menší překvápko, takže jsem se ho pokoušela dopsat, co nejdříve, abych si užila její livespam. Můžu jen doufat, že nic takového nebude ani tušit.

Propiska se rozjede po papíře, když vlak nadskočí. Otráveně se zadívám na dlouhou rýhu skoro přes celou stránku, která hyzdila Enjolrasovo jméno. Odpustím si pár tichých nadávek a raději se podívám ven z okna jestli něco neuvidím. Přes tu tmu, která se venku rozlila, nešlo poznat nic kromě temných obrysů. Mohly to být domy nebo stromy. V té tmě to vážně nejde poznat. Přilepím se tváří na okno, když vlak náhle zastaví. Srdce se mi rozbuší úzkostí, když se dlouho neozývá nic kromě rachotu, který vycházel z motoru vlaku. Se mnou ve vagónu dávno nikdo nebyl. Poslední lidé vystoupili v Chomutově a já v něm zůstala úplně sama. Navíc strojvedoucí byl na druhém konci vagónu a průvodčí, kdesi v prdeli. Strach, který mě oplýval byl nepopsatelný. Zvlášť když se dokážu bát každé hlouposti. Odtáhnu se od okna a pevně v rukách sevřu svůj notýsek s PSaBD. Propiska se skutálela někam pod sedačku, když sebou vlak škubl, ale s podivem mě to nyní nezajímalo. Za okny totiž zahlédnu světlo. Jako kdyby někdo chodil s lucernou po venku. Tělem mi projede mráz, když si automaticky vzpomenu na Amnesii. To mi rozhodně chybělo. Pročistím si hlavu a vstanu ze svého místa. U vlaku se otevřou dveře a všimnu si, jak z nich vyšel průvodčí. Napadne mě, že jde o výluku, ale výluka uprostřed ničeho zřejmě není důvod náhlého zastavení.
Pár minut jen stojím na místě a nakonec se vydám ke dveřím, které byly stále otevřené. Což bylo dost divné. Sami se měly po pár vteřinách zavřít, když jimi nikdo neprocházel. Ale ony jako by na něco čekali. Nebo někoho. Dodám si odvahy přezpíváním celé Drink With Me, přičemž vykouknu ze dveří. V té tmě, ve které bych nezahlédla ani bílého zombíka z Amnesie, nezahlédnu ani průvodčího, který se ztratil někde ve tmě. Naprosto nechápu, co mě to napadá za hloupé myšlenky, ale dostanu chuť vystoupit z vlaku a vydat se za průvodčím. Pokud se nevrátí on, tak bez něj vlak nemůže odjet. Ale co když si skočil jen na velkou a já uvidím něco po čem budu mít celoživotní trauma?
Zašklebím se nad tou představou a vrátím se ke své kabelce, ve které jsem měla jen notýsky s povídkami, propisky, pití a peněženku. Pár minut na ní hledím, jak zhypnotizovaná a poté jí seberu a vydám se nazpět ke dveřím, které byly stále otevřené. Těžce polknu a slezu dolů.

Pod kozačkami mi zakřupou kamínky a to je jediný zvuk kromě vlaku, který se rozléhá okolím. Se staženým žaludkem pevně stisknu svoji kabelku s věcmi a pomalu se vydám kupředu. Každý krok mě stojí dost síly, ale něco mě nutí jít stále dál. Toto rozhodně nebyl můj styl. Kdyby mě to neviditelné "Cosi" netáhlo, okamžitě bych se otočila a pláchla bych Sonicovou rychlostí nazpět do vlaku. Ale nohy mě nechtěly poslouchat a vykračovaly si stále vpřed. Jako by mě les něčím lákal. Kromě toho úžasného úplňku, který byl, na mě les nepůsobil hrozivým dojmem. I když byl temný, ponurý a děsivý. Při vzpomínce na Slendermana se oklepu, ale to už překročím první křovíky a projdu kolem stromů.
Pokusím se vyhnat dotěrné vzpomínky na Gogovy ženské výkřiky, když hrál Slendyho a snažím se rozeznat siluetu nějaké osoby, která by mohla být průvodčím. Ale v lese byla větší tma než v prdeli, takže jsem brzy neviděla ani kde jsem. Kolem mě se rozlehla černočerná tma.
"Fajn, ty velmi inteligentní stvoření. Tak kudy?" promluvím do ticha, aby mě zvuk mého hlasu uklidnil. Ale má to přesně opačný účinek, protože se kousek ode mě pohne křoví. Ihned zacouvám a přerazím se o kmen stromu. Po zádech se přes něj svalím a dopadnu do mechu. To jediné mě zachrání před bolestivým pádem. Cítím jak mé srdce buší o sto šest, ale to hlavní co mě zajímá je ta věc v křoví. Vlastně mě ani nezajímá, jediné co si přeju je dostat se zpět do vlaku, ale vím, že mě ta věc nepustí. Ať je to cokoliv, tak mě to buď sežere nebo si vymyslí jiný způsob jak mi cestu do lesa zpříjemnit.
Nezajímám se o čistotu svého oblečení a opatrně se překulím na levou stranu. Když se nic nepohne, tak to zopakuji. Po několika dalších pokusech bokem narazím do stromu, což je jasné znamení, že je konec mé ne moc účinné metody. Kleknu si a rukama se opřu o strom. Potichu zalezu za něj a vykouknu, abych se ujistila, že křoví stále stojí. V té chvíli mám i strach se otočit, protože vzpomínka na Slendyho je příliš silná. Můžu pouze doufat, že je to špatný sen, ze kterého se brzy probudím a moje nejhorší noční můra bude to, že jsem přejela stanici a opět se objevím v Blatně. A rodiče mě zabijou. A Čmelda s Micki se mi budou smát. Pokud jim to tedy napíšu. Což mají smůlu.
Pokračuji ve svých manévrech a opět se připlácnu k zemi. Při pomyšlení, že se vrátím do vlaku, jako bych vylezla ze sraček není zrovna povzbuzující, ale lepší než se nechat sežrat keřem. Znovu se překulím, ale zem podemnou zmizí a já se začnu kutálet dolů ze svahu. Pokusím se schoulit do nějakého nepovedeného klubíčka, aby se nestalo, že bych si něco zapíchla do ksichtu, ale i tak se nevyhnu větvím, které si z mého těla udělají hračku. Očekávám každou chvíli pád na zem, ale místo toho zmizí i ten svah a já letím do prázdna. To je vše, co si pamatuju než upadnu do bezvědomí.

Vysvětlivky:

PSaBD - Píseň srdce a báseň duše, můj nikdy nezveřejněný příběh

Amnesia - Survival hra z prvního pohledu, celý název zní "Amnesia: The Dark Descent"

Drink With Me - píseň z muzikálu Les Miserábles

Sonic - ježek Sonic, kreslená postava, která běhá nadzvukovou rychlostí

Slenderman - fiktivní antagonista z Creepy pasty

Gogo - slovenský let's player