Žít na moment v barvách trikolóry

Ráno vol. 3/1 - Ďáblova cesta

Cestování pro mě vždy byla skvělá oddechová činnost ... než jsem se dostala do své nejhorší noční můry!

***

Stále mám takový podivný paranoidní pocit, že tam někdo stál a pozoroval nás. A stálo to na dvou! Prostě podezřelé!

"Elle!" vykřikne někdo mé jméno. Než se stačím podívat po zdroji volání, něčí ruce mě zastaví uprostřed chůze. Vzhlédnu a pohlédnu do tváře pana Smraďocha.

"Co je?" nezeptám se ho zrovna mile a mám k tomu dost dobré důvody! Ten hlavní a nejdůležitější je, že mi zničil mé alter-ego Hanse, cirkusáře a kvůli tomu se na mě nalepila ta hnusácká koule.

Jenže ten ďáblův zplozenec nahodí takový ublížený kukuč až se to dotkne i mého zamrzlého srdce. Proč?

"Teda ... ano?" změním tón hlasu a čekám, jestli se přestane tvářit jako prašivé, nakopnuté štěně. Gran beze slova ukáže prstíkem přede mě. Přestanu na něj čumět a podívám se před sebe. A co tam není? Plankový plot. Heh.

"Díky," se zhrozeným výrazem ve tváři se znovu obrátím ke smrduté Granuli, která je už ve větší vzdálenosti než předtím. Tohle je skvělý rozdíl mezi ním a prasákem. Štěně se rozjasní a zřejmě je mi odpuštěno. Uff, nesmím rozesmutnět Enjolovu malou princeznu. Už tak mě každých pár vteřin provrtává extrémně nenávistným pohledem. Mohla bych něco zkusit. Chce přeci jen zlodějské duo, mě k ničemu nepotřebuje. Dobrá, nápad tu je. Teď záleží na provedení.

"Sleduj a uč se," mrknu na Remíka a vykročím k Enjoňovi s co nejvíc andílkovským výrazem ve tváři. Mám štěstí, že stále stojíme před "bordelem", jelikož se Erža stále loučil s Puňtou-mužem.

Enjoň zbystří smysly, jakmile se k němu začnu plížit. Akorát, že si nepřipadám jako šelma, která se chystá na slabou laň. Spíš jako laň, co se snaží uplatit šelmu. A teď, hlavně diplomaticky!

"Pane Aurélie?" převelice slušně ho oslovím, za což jsou mi odměnou zúžená očka té malé mrchy. Přesto mi neskáče do řeči a vyčkává, co bude následovat. To jsem taky sama zvědavá.

"Věřím, že při téhle práci nejsem třeba, stejně jako Mário. Takže bychom se odebrali do ... kavárny a vyčkali vašeho návratu," dokončím svou přesvědčovací řeč. Pokud se to podaří, zbavím se dvou much jednou ranou. Respektive nenávistného ksichtu a toho, který mě omlátil o lampu. Že si jako nikdo nevšiml té krve ... vlastně já mám stále na sobě Erikovo sakokošilu. V čem to kruci tedy chodí on? Jen v košili a vestě? Blázen!

Přestanu přemýšlet, když mám nyní důležitější úkol. A to jest pozorovat upřeně Enjoňův výraz či výrazy, podle toho, jak často se budou střídat. Jenže jeho tvář je najednou zcela bezvýrazná. Perfect!

Trvá neskutečně dlouho než ta příšera promluví. Nebo aspoň mě se to tak zdá. Celý svět se ztlumil a zastavil. Zbyli jsme tam jen my dva. A to žádná výhra není! Enjoň otevře ústa a vyjde z něj velmi tiché slůvko, přesto dosti zřetelné.

"Ne!" nijak to nerozvádí a místo toho k sobě přitáhne Paklíče, který zrovna močil u stromu. Asi je nikdo dostatečně nevenčí podle toho lijáku. A můj plán je v kelu! Proč jsem se vůbec namáhala. Se sklopenou hlavou oddusám k Erikovi. Nebyli by to má ušiska, aby se k nim nedoneslo tiché uchechtnutí. Střelím po Grannovi vražedný pohled a stoupnu si vedle svého nového bratra, který se doloučil s ... člověkem.

"Tak lidi, nemáme čas ztrácet čas. Šup, šup, dokud se u mě neozvou abstinenční příznaky!" hlasitě zatleská náš milovaný smraďoch a bez dalších pobídek srovná krok s vrahounem, Paklíčem a bezmozkem.