Žít na moment v barvách trikolóry

Noc vol.2 - Jsem Maximus Decimus Meridius

Jak to chodí, když se v Paříži setmí? Nevíte? Já taky ne.

***

Rukou si musím podpírat hlavu, abych s ní nezačala mlátit do rytmu "Zabte mě, prosím, zabte mě!" Ústa jsem měla už několik hodin pootevřená v němém křiku, který dávno někde zanikl. Jenže Marušce to stále nedocházelo. Stále a stále několik hodin mlel o Napoleonovi. Za těch nejméně pět hodin, nejvíce nekonečně mnoho hodin, jsem se dozvěděla snad i to v kolik přesně chodil na toaletu. Jak radostný výraz přitom měl. Jednoduše dokonalý Šašín!

"A to že byl malý je ohromná lež!"

"Jasně Pavle, měřil nějaký metr šedesát devět," jindy bych se nad šedesát devítkou začala uculovat, ale na to mě až moc pozbyla chuť k životu. Proč jsem to jen říkala? Mário se rozzáří snad ještě víc, ale než stačí cokoliv vypustit z úst, které by měli být zašité na věčnost, umlčí ho bručounův pohlavek.

"Ticho Maruško! Jde se spát!" vytáhne ho za ucho na nohy, ale SuperMárioBros je stále vyloženě šťastný a stále věnuje pozornost mě.

"Zítra ti ukážu jeho sochu. Je vážně majestát ..." nestačí doříct větu, když s ním Courfeyrac práskne o postel, až to zaskřípe. To je jasné znamení, že se mám přesunout do postele dřív než to udělá i se mnou. A já mám za dnešek mlácení a všeho ostatního až až. Ale ten hod ... prostě vau! Ten chlap by mohl být hotovým wrestlerem! Kam se hrabe The Rock nebo Incredible Hulk?

Během pěti vteřin hupsnu do postele vedle Rochíka, který si načechrával polštářek tím stylem, že si na něj sedl a vrtěl se tak dlouho, dokud neusoudil, že je pořádně prosezený. To si musím zapamatovat, na jeho polštář sahat nebudu.

"Spát a nemluvit!" ozve se z vedlejší postele než padne černočerná tma.

"Uifff ... Cou ... Courf ...uiifff .... Fey .... Cour ... uffff!"

Vedle mě se pohne Gavroche, kterého ty zvuky zřejmě také upoutají.

"Ugh ... uiiif ...."

"Jej, sorry, nechtěl jsem ti zalehnout dýchací otvor," skoro to až zazní posměšně, ale stále je tam ta hrdá uraženost a čestný smutek. Stačilo by to profackovat? Nebo mu nechat si vrznout? Samozřejmě na nějaké štětce.

Ulehnu na bok vedle andílka a zamhouřím oči. Mhouřím je tak několik nekonečných minut než se převalím na druhou stranu. Tohle zopakuju ještě tak padesátkrát až to musí vypadat, že tady rotuju. Gavroche to zřejmě ani trochu nevzrušuje a dál v klidu hajinká. Ale já nemůžu zabrat! Však podle kapesních hodinek je devět hodin večer. Devět hodin večer!!! Vstávají v pět a chodí spát v devět! No nejsou máklý? Já v devět zaručeně neusnu. Ale musím. Ach jo. Hodím se zadkem k Rochovi a začnu počítat ovečky. Jenže počítat ovečky je moc nudné. Jeden úchylácký bručoun, druhý brzy mrtvý smraďoch, třetí brzo mrtvý piňda, čtvrtý bezmozkový tlachal, pátý ďábelský andílek, šestý sympatická ovečka, sedmý pokopané políčko, osmý hysterická královna, devátý feťácký sprosťák, desátý to je frajer!, jedenáctý ... pod ... ěs ...

Hlasitě zachrápnu, když se vzbudím. Stále v hluboké tmě. Jak dlouho jsem mohla spát? Dvě hodiny? Tři? Je moc tma, abych tápala po bručounových hodinkách. A mám moc zamlženo. Nasadím si brýle, které jsem si položila vedle sebe, potichoučku přelezu Roche a ... šlápnu do vzduchoprázdna. Detail, že si strčím ruce před sebe, abych zamezila natlučení si svého krásného obličejíčku. Ale ještě víc si narazím svou nebohou pravou pracinku. Hlavně že mi nohy zůstali trčet ve vzduchu. Beru to tak, že budu moct aspoň chodit, když už ne hajlovat blonďaté Hitlerce s choutkami Doriana Gaye. Teda, Christiana Gaye. Odplazím se z doslechu, tudíž se dostanu za stůl, který je sotva pár metříčků od postelí, ale tady nic dál nejde. Po tom výkonu vyskočím na nožky a chvilku jen tak stojím, abych si zvykla na tmu tmoucí. Fajn, teď ještě najít klíče. A nebo zkusit štěstí? Svým neslonovským dupákem předupu ke dveřím a chytnu kliku. Hodím očkem po těch spících balvanech než s ní pohnu a ... ona mi zůstane v ruce.