Žít na moment v barvách trikolóry

Ráno vol. 2 - Pán Světla

Pane Světla sešli na nás své světlo a očisti nás od temnoty. Posíláme ti tuto pekelnou část, abychom nadále nešířili tyto lživé a nepravdivé informace, které se prohlašují za vtip. V časech nejtěžších Pán Světla sešle na zem svého posla, našeho osvoboditele - Azora Ahaie. Ten vyjme z pekelné části meč, jež bude nazýván Světlonošem. S ním porazí autora tohoto zlého příběhu. Protože noc je temná a plná hrůz!

***

Jejich ochrana kavárny stojí za vyližkundu ... teda za staré hovno ... za nové hovno ... které stále smrdí stejně. Aneb, kavárna není vůbec zamčená. Vydupu miliardu křivých schodů a pokouším se zapudit představu toho, jak z nich letím dolů. Mohla bych se zabít ... nebo taky ne. Takovou radost Hitlerovi nedopřeju. I když je to frantík ... neměl by to spíš být Mussollini? Fajn, asi si pro příště napíšu seznam přezdívek, kterými ho neoslovovat.

Kavárna je prázdná, i když se už začíná rozednívat. Cesta sem mi zabrala ... chvilku. Dobře, tak jsem tak trochu zabloudila, když jsem si prohlížela Russellův autogram. Podepsal se jako Javér. Nebo je to Jákvér? Kdo ví. Vlastně, Russell ví. Docupitám k jednomu stolu, hupsnu na jeho pevnou dřevěnou desku a podívám se na můj krásný výtvor. S rozzářenýma očkama upřu svůj zrak na první stránku a ... co to je za hatmatilku? Vůbec nic z toho nedokážu přečíst. No ... vlastně to jediné, co rozpoznám ... jsou jména ... jejich jména? Proč tam jsou jejich jména? Do kosmu! Pokud mě s tím načapou, tak jsem v loji! Nařknou mě z toho, že jsem špeh ... což už udělali! Ale tohle je dokonalý důkazní materiál asi jako když se pachatel vyfotí s mrtvolou a foťák zapomene v mrtvolčině bytě. Je to tak usvědčující, že úplně vidím Enjoňův roztažený škleb, který jakoby říkal "A mám tě!"

Tiše polknu nad tou hororovou představou a rozhlédnu se kolem sebe. Je tu krb. Sakra ... nechci ničit své dílo psané v hatmatilce! Ale tak ... třeba ho mám ještě uložené na docs. Zhluboka se nadechnu než oběhnu celou kavárnu, jen abych našla zápalky delší než moje ruka. Čas na křesání plamenů! Škrtnu sirkou a ono nic. Sakryš! Čas mi letí! Škrty, škrt, škrty, škrt! Drhnu s tím o obal jako divá než to konečně chytne.

"Heuréka!" zasměju se než tu čmoudící, hořící bestii hodím do krbu. Asi by nebylo moc hezké do něj slítnout a chytnout. To by bolelo. Asi stejně jako upálení mé knihy. Teda, diářku. S téměř slzami na krajíčku se k němu přitisknu, dám mu pár hubiček než ho před Enjoňovým zrakem hodím do krbu. S hrůzou v očích se letmo podívám na tu věčně nasranou bloncku. V noci ho asi patřičně nikdo nezdělal. Měla bych Grannymu dát pár návrhů, tak směle okoukaných z ... z čeho vůbec? Z hambaté literatury od Nikouše? Z anime? Spartaca?

"Adolf ...."

"Co to provádíš? Proč pálíš tu knihu?"

Uff, ten nýmaz ani nepozná rozdíl mezi diářem a knihou. To chce nějakou chytrou odpověď. Jdi na to draku!

"Jsem ... husita. Pálím knihy!" vážně pokývu hlavou, zatímco mě bloncka dál praží pohledem. Nenápadně mrknu ke krbu. Sakra, hoří to pomalu! Z Greténova stolku seberu nedopité víno a chrstnu ho do krbu. Samozřejmě při pohledu na Enjokoně mu to musím nějak inteligentně vysvětlit. Zase.

"Ehm ... a navíc ... vyznávám víru v Pána Světla!" otočím se čelem ke krbu, i když stále nespouštím z periferního vidění Enjela. Roztáhnu ruce do výše a zahraju si na rudou čůzu.

"Ó náš pane, sešli na nás své světlo. Darujeme ti tyto knihy plné klamů, protože noc je temná a plná hrůz."

"Přestaň tu kašpařit!"