Žít na moment v barvách trikolóry

Odpoledne vol. 4 - Co si zahrát takovou hru?

A já si myslela, že tohle bude jedna z těch kratší částí ... ha! Opak se stal pravdou, tudíž opět umřete při čtení extra dlouhé kapitoly! Enjoy, páč já na zkracování zrovna nejsem :D

***

"Elle? Elle? Prober se."

"Je totálně mimo! Flákni jí!"

"Nebudu jí mlátit! Je v šoku."

"Kurva hajzl, trochu jí olízne ňákej čokl a ona se z toho zesrat může!"

Hlasy ke mě doléhají z dálky. Bohužel k mé smůle se začnou přibližovat.

"Mí psi by mi nikdy neublížili."

"Hele! Ono to mluví!"

"Ticho Bahorele!"

"Nekrmil si je sedm dní. Sám si to říkal."

"Co to kurva mele?"

"Jsou to loajální zvířata."

"Nemám nejmenší tušení."

"Byli, ale teď hladoví."

Silné paže se mnou zatřesou až se moje hlava zaklimbá tam a zase zpět. Hobit, daleká cesta. Ale aspoň se mi konečně vrací vědomí. Obraz uslintané tlamy, ostrých tesáků a vyceněných dásní se pomaličku rozplývá, aby jeho místo převzala Erikova hlava. Poprvé v životě je mi to milejší než pes.

"Přestaň s tím kvedlat!" odstrčí ho Taire a namísto rozježeného hnědovláska se do zorného pole přemístí černé kudrliny. Remus na mě starostlivě pohlédne, olízne si prst a hned sem od něj na tři metry daleko.

"Sem v pohodě! Sem v pohodě! Není důvod k panice!" pohodím rukama a během toho se ta pravá o něco otře. Ale ne! Jen ne vysoký pes nebo Enjoň. S utrápeným výrazem mrknu do strany na Enjolovu vražednou tvář. Udělám pár opatrných kroků do strany, aby mě náhodou nezakousl místo toho rotvíka. Sice to byl jeho silný hlas, který mě zachránil před Ramsayeho osudem, ale i tak mu není radno věřit.

"To jsme si vážně oddechli, už to vypadalo, že se z tebe stal druhej Marušák." se smíchem pohodí kudrlinama Gran směrem ke zmíněnému. Mário hleděl kamsi za mě. Nebo že by čuměl přímo na mou maličkost?

"Hans je Hans." za Maruškovými slovy se jistě skrývalo jisté moudro, které mohl prohlédnout jen velmi inteligentní jedinec.

"Píčus je stále píčus." přitaká mu Erik než se pohne a jeho kroky zachřestí. Povytáhnu nad tím obočím. Při pozorování podezřelého se vrátil Gran k mluvení.

"Když jsme tě probrali ..."

"Počkat ... my už jsme zpátky?" odtrhnu svůj pohled od hulváta, když si uvědomím, že dávno nestojíme v pracovně Enjolova otce, ani nikde u sídla, natož v drožce. Zavřu pusu, abych neschytala mouchovou dietu.

"Jo, jsme zase doma." ztrápeně si povzdechne Remus a nehodí vážně nenápadným očkem po Enjorolákovi. Nedá mi to a taky se musím podívat. Zalituju toho, jelikož on můj pohled zachytí. Nezůstane u něj díkybohu dlouho, páč Erikovi z kalhot vypadají zlaté příbory. On stačil očmuchat kuchyň? Že je to ale Usain Bolt.

"Čub ... kurvy! Se na to můžu ..." s vražedným pohledem nakopne příbory, ale jen pár z nich je zdvořilých a odletí. To ho naštve ještě víc a začne po nich zuřivě dupat. Vážně v tu chvíli vypadá jako nasraný gremlin. Ne všem ale přijde děsně zajímavé pozorovat ho při dalším záchvatu, zvlášť když si to dva z celé skupiny mohli přebrat jako chvíle, kdy na sebe mohou vrhat nenápadné pohledy. Ale mě neutečou. Mě ani mým čtyřem očím.