Žít na moment v barvách trikolóry

Ráno vol. 1 - Návštěva lepší společnosti

Bylo nebylo v revolucionáři okupované Francii.

***

Po většinu svého života jsem měla klidné spaní a na to, jak byla ta postel pohodlná, tak jsem na ní nedokázala usnout. Když se mi to po třech hodinách zírání do tmy a tichého vzdychání, s kterým jsem po půl hodině skončila, protože to znělo vážně divně, podařilo usnout, tak jsem se během noci stejně asi čtyřikrát probudila z bezesného spánku. Po prvním probuzení jsem se trochu lekla, když jsem na sobě ucítila nějaký teplý balvan, ale uklidnila jsem se, když jsem v tom balvanu rozpoznala Gavroche. Musel se ke mě přes noc přitulit a nyní trůnil svou hlavou na mém rameni, kde spokojeně oddechoval. Bylo to roztomilé, ale se svými kostmi ráno očekávám, že mě to místo bude bolet jako čert a tady asi nenajdu svou mamču, aby mě promasírovala. To bych si musela ještě nějakých dvě stě let počkat. Po druhém probuzení jsem ve vedlejší posteli slyšela neidetifikovatelné zvuky, které mě přinutily, co nejdříve zase usnout. Po třetí jsem se probudila z divného snu, kde mě naháněla bageta a do rytmu na mě ječela „Já jsem Gervais, zapiš si jméno mé! Zkus na mě zapomenout! 24601!"

Nedávalo to vůbec smysl. Ale sny většinou nedávají. Zavrtím se, ale nemůžu se ani otočit, protože Gavroche na mě i nadále klidně spal. Tiše si povzdechnu a opět se pokusím usnout. Tentokrát je spánek mnohem delší a klidnější. Možná bych spala i déle, kdyby mi na hlavě OPĚT něco nepřistálo. Nemusím to ani sundat ze své tváře, abych našla viníka, protože je tu jediný „gentleman", který po každém rád něco hází. Snad takhle netýrá to malé dítě!

„Vstáváme, špunti!" 

Po celé místnosti se rozezní Courfeyracův nezaměnitelný hlas. Po ránu je otravnější než budíček. Posadím se, abych ze sebe dostala další věci, které po mě ten idiot mrštil. Jistě by se mu něco stalo, kdyby mi to normálně podal. Těch pár kroků by ho zabilo. Ale kdybych mu něco nabídla já, nejspíš by si tu namáhavou cestu i vyšlapal.

Zvednu ruku k očím, abych si je protřela, ale narazím do brýlí. No jistě, vždyť jsem si je nesundavala. A je to jedině štěstí. Díky nim se ze mě nestala panda. Dám si ruku před ústa, abych si mohla zívnout a podívám se na další věci, které mi Courfeyrac daroval.

„Na co mi dáváš své hadry?" spolu s nimi se vymotám z postele, ve které jsem už sama. Zrovna když se můžu pořádně vyspat, tak mě musí „někdo" budit. Ani netuším kolik je hodin, ale podle rožnuté svíčky zřejmě nebude zase tak pozdě.

„Musíš zapadnout, ty génie," odvětí mi Courfeyrac s dalším velmi originálním oslovením. Copak nemám jméno? Odpustím si jakékoliv řeči a podívám se po místnosti. Courfeyrac něco štrachal v kuchyni a Gavroche mu s tím velmi ochotně pomáhal. I když to jídlo, co vytvářeli, bylo více na nich než na pánvi. Mário byl zřejmě v koupelně nebo zavražděný a znásilněný pod postelí. Netuším co by bylo lepší.

„Kolik je hodin?" neodpustím si další otázku, přičemž opět zívnu. Jak jsem si myslela, rameno mám ztuhlé a pokud s ním budu moct bezbolestně hýbat, tak možná zítra. Dnes budu umírat bolestí. Skoro jako každý den. Přemístím se z postele k židli, na které včera seděl Super Mário a opřu se o ní.

„Asi pět. Spěcháš někam?" obrátí se na mě od vaření se svým typickým úsměvem. Pokouším se neskuhrat, že jsem v sobotu vzhůru už v pět! Nejhorší noční můra, která se mi mohla zdát! Kam se na ní hrabe sen s bagetou.

„Možná do koupelny," otočím hlavu ke dveřím, abych se nadále nemusela dívat na Courfeyraca, protože jeho zřejmě pohled na mě velmi ehm ... těšil, což bylo děsivější než moje noční můra o vstávání v sobotu v pět hodin. Tohle zaručeně dokázalo překonat vše.