Žít na moment v barvách trikolóry

Odpoledne vol. 4 - Český amorek

Když se každému zapalují lýtka a nikdo neví, co s tím ... povolejte Amorka Českého! On vám s tím již poradí!

***

Místnost se začala vyprazdňovat. Hoši si po cestě plácali po ramenou a já se konečně mohla odlepit od stěny, od mého bezpečného útočiště během všeobecného šílenství. Naštěstí se i Roche šel vyvenčit, tudíž jsem byla nikým neviděna. Že bych ... že bych skutečně mohla vzít roha? S nadšením se rozzářím a vsadím vše na jednu kartu. Rozeběhnu se ke schodům, stačí jen kousíček. Maličký ... a konečná! Zabrzdím před máchnutím ruky Remuse Grantaira, který se rozhodl hodit krok vzad a pořádně se protáhnout.

Sednu na stůl, jelikož mě váha mé zadn ... mého mozku převáží. Naštvaně odfuním a založím si ruce na hrudi. Že jsem ho tehdy neskopla k těm retrívrům, život by hned byl lepší. Počkat ... to byli rotvíci. Retrívři by ho ještě samou vraždou ulízali k smrti. Což by se mu ještě možná i líbilo, protože by mu ta blond někoho připomínala.

"Elle?"

Posunu se na stole po hlase, abych se zase odsunula, jelikož není příjemné někoho jen tak z recese nakopnout do jeho vlastních nohou.

"Ano?" zvednu hlavu, abych se podívala na Féna, jelikož i když sedím na stole, stále mě jaksi převyšuje. Zvlášť když stojí po mé pravici. Frajer se podívá na jakýsi papyrus, který držel v rukách a poté se vrátí k mé velikosti.

"Zapomněl jsem ti říct, že Enjolras sepsal pořadí v jakém tě máme hlídat."

Povytáhnu obočí a podívám se na ten papír, na který klepal palci. Cože to ta minda sepsala?

"Cože to ta ... on sepsal?"

Schytám nepatrné zvednutí obočí od pana naproti, ale nakonec se mu na tváři objeví milý úsměv. Aspoň u někoho.

"Enjolras si myslí, že by pro Courfeyraca bylo obtížné hlídat dvě děti po celou dobu, tudíž si tě prostřídáme."

"Není to tím, že je to chuj?" nechám ho, ať si přebere, který z těch dvou je oným chujem.

"Na to odpovídat nebudu. Dnes tě hlídám já."

Ta věta přišla jako dar z nebes. Pohlednu ke stropu a němě "zašeptám" děkuji. Poté se rychle vrátím k Combovi a pokusím se o co nejlepší úsměv, který v mém podání stále vypadá jako škleb Chuckyho.

"To je skvělý! ... a co budeme dělat?" napadne mě náhlá otázka. Jaké dobrodružství vlastně můžu absolvovat s tímhle cápkem. Je to filozof. Je to chytrý člověk bez vady. Nepřizabije mě o lampu, nenechá mě v nezaplaceném kočáře, nebude mě nutit krást ani tahat za svou nešahavou přítelkyní. Uuuh, bude novinka!

"S Prouvairem jsme měli v plánu dorazit na několikahodinový přednes poezie," v očích mu nadšeně zajiskří. Poté se ale podívá na mě ze své hůry a svou radost zklidní. ..."Samozřejmě tam nemusíme, pokud by ti to přišlo příliš fádní."

Smáznu rukou ze své tvářičky otrávený výraz, který tam vybujel při slovech několik hodin poezie a pokusím se o něco, co se dalo přirovnat k nadšení.

"Ale kdeže! Poezii miluju! Pes, ves!"

Co bych neudělala proto, aby se Frajer usmíval! Dotyčný přehodí papírky a navrch hodí vstupenky. V téhle době? Nu, proti gustu.

"Nemusíš mít obavy. Je to několikahodinový poetický přednes žen. V naší době jsou velice sofistikované, některé již odmítli nosit vlasy svázané do nejroztodivnějších účesů a na veřejnosti je nosí ...," rozhlédl se kolem sebe, jakoby ho měl slyšet fízl a hned ho zabásnout. Potom si přiložil ruku k ústům a naklonil se. ..."rozpuštěné! Zcela rozpuštěné!" došeptal a s jakousi hrdostí se napřímil.