Žít na moment v barvách trikolóry

Noc vol. 1 - Jak Courfeyrac k básničce přišel

První přespání v nové zemi :3

***

Od chvíle, co jsem ty dva poprvé potkala na náměstí, se setmělo. A po setmění to tu zaručeně nevypadalo sympatičtěji. I před tím se po ulici válelo dost pobudů i bezdomovců, ale teď jich tu bylo abnormálně mnoho. Jako by vyčkávali po kom mohou skočit a okrást ho. V tuhle chvíli mohu být ráda za svého nového francouzského velmi přítulného kámoše. Co jsme opustili tu šikmou kavárnu, jsem stačila nenápadně dostat svou ruku z tého jeho. Na mé straně stálo to, že si zrovna o něčem povídal s Gavrochem, takže mě ponechal mému osudu. Aspoň po cestě jsem mohla v klidu šlapat chodník a prohlížet si místní krajinku, která teda za moc nestála. Pokud jsem někdy o Podbořanech řekla, že je to špinavá díra, tak to jsem ještě neviděla o dost větší díru jménem Paříž. U nás se zatím na každém rohu neváleli opilci, děti bez domova a to ostatní.

"Nepokoušej se mě nechat o samotě s tím blbcem!"

Mírně sebou trhnu, když Gavroche vyštěkne svým dětským hláskem na Courfeyraca. Zatím netuším o jakém blbci to mluví, ale měla bych zaručeného adepta.

"Dobře, tak půjdeš s námi," pokusí se uzavřít jejich debatu o bůhvíčem starší z nich, ale mladší vypadá ještě nespokojeněji než předtím. Dětem se jednoduše člověk nezavděčí.

"Mám lepší nápad. Pro jednou by jsi mě mohl nechat si venku ... pobíhat. Samotného," ztiší se a s velkýma psíma očima pohlédne na svého bratra. Tohle snad ani nejde, aby někoho neobměkčilo. Ale Courfeyrac na to měl zřejmě jiný závažnější názor.

"Venku je to nebezpečné Rochi. Sám to moc dobře víš," před dalšími slovy jej zadrží pozvednutou rukou a dále si hledí cesty. V těchto momentech se normální dítě urazí, ale Gavroche spíš vypadal spokojeně. Něco za tou jeho andělskou fasádou bylo něco ďábelského, co jasně svědčilo o splněném plánu. Chlapec zachytí můj pohled a spiklenecky na mě mrkne. Nechápu čeho se tím snaží docílit, ale aspoň ten kluk to ví. Bylo by docela blbý, kdyby ne.

"A jsme tady," s širokým úsměvem od ucha k uchu ukáže k větší šedé budově, která vypadala stejně děsivě jako budovy okolo. Tady se procházet v noci, tak si jedině připomenu Amnesii, vezmu do ruky lucerničku a zašiju se do největší bedny, kde raději zemřu hlady a ...

"Doufám, že v tomhle století už někdo vymyslel záchod," obrátím se na Courfeyraca, když si vzpomenu na svou stále neukojenou potřebu. Močák dal zřejmě pokoj, poté co se seznámil s tou horší napodobeninou samotného Hitlera. Černovlasý se na mě otočí a jen nad mou otázkou zavrtí hlavou.

"Nejsme zase tak zaostalý, abychom močili venku," ubrání se smíchu a vypraví se spolu s Gavrochem, který se stále tajemně šklebil, do domu. Budu jen doufat, že si nedělal prdel a vážně tam ten záchod někde bude. S vděkem přijmu i nočník, hlavně abych to ze sebe už dostala!

"Bydlíme tu ještě spolu s Máriem. Víš, který to je?" otevře dveře a opět se na mě otočí. On zřejmě na někoho nedokáže mluvit, aniž by ho propaloval svým pohledem. Zamyšleně se podívám do země, abych si vzpomněla a poté se vrátím ke Courfeyracovi.

"Není to ten, co celou dobu zasněně čuměl do blba a pak se sebral a odtáhl do teplých krajin?" realisticky napodobím křídla a letmo se podívám i na Gavroche, který se mezitím dostal dovnitř a nyní se opíral o rám a vyčkával, až ho budeme následovat.

"Jo, to je naše Maruška," škodolibě se zasměje na účet svého kamaráda a vpadne dovnitř za Gavrochem. Napadá mě, že svého kámoše asi velmi rád popichuje. Na něj se to ale dokonale hodilo. Připadal mi jako typ člověka, který se neustále vznáší hlavou v oblacích, vtipkuje na účet druhých, ale i na svůj, vychutnává si života plnými doušky, ale dokáže se starat o své nejbližší. Aspoň takhle na mě působil.