Žít na moment v barvách trikolóry

Ráno vol. 2/1 - Blondýna, hulvát a Trulant Jack

Jak to dopadne, když zůstanete sami s panem Maruškou? To se brzy dozvíte.

Varování: Půlka kapitoly je vysoce neslušná, za což můžete poděkovat jedné z postav!

Btw. Ani já nechápu polovinu toho, co Bahorel říká ... spoiler do budoucna!

***

Prosím! Já chci umřít! Poté, co mě kurva blonďatá vyhodila z Muz .. Muzínu, tak SuperMárioBros vystřelil rychlostí kulového blesku ven se slovy "Musím ti ukázat tu sochu!"

Že jsem raději nevzala roha. Ušli jsme asi tři uličky od Muskánu a já už mám chuť si zazpívat "Malou díru v hlavě mám", jelikož Mário mi ji tam určitě vydloubal! Celou dobu cosi kdákal o Napolenovi a jakmile jsme zahnuli do čtvrté uličky, prudce se zastavil a zazíral se na špinavou zem. Zůstal tak asi pět minut, během kterých jsem si užívala toho nádherného ticha, než se mu tvář rozzářila nehorázně blaženým smajlíkem a on mi začal kdákat tyto věty stále dokola. No, možná je pokaždé trochu pozměnil, prohodil slova nebo to řekl v jiném pořadí, ale významy byly stejné.

"Tady jsem ji potkal. Anděl v lidské podobě. Naše pohledy se střetly a okolní svět zmizel. Zbyli jsme pouze my dva. Ona odešla, ale já jí našel. Je tak krásná, tuze krásná."

Konečně se pohne a my si to vykračujeme dál ztichlou ranní Paříží.

"Tam jsem ji potkal. Anděl v podobě lidské. Pohledy naše se střetly a svět okolní zmizel. Pouze my dva jsme zbyli. Odešla, ale já jí našel. Tak krásná je, tuze krásná."

On je stejně mimo, tak začnu facepalmovat s takovou vervou, až si skoro přivodím bolest hlavy.

"Já potkat ji tam. V podobě lidské anděl jest. Střetly pohledy naše se a zmizel svět okolní. My dva zbyli jsme pouze. Odešla, já našel jí ale. Krásná tak jest, krásná tuze."

"Ty vole! Drž už hubu Yodo!" vyjedu na něj mírně, ale Máriova pusa je odhodlaná mluvit dál. Stoupnu si před něj a on do mě vrazí ... idiot! Vyčítavě pohlédne dolů. Idiot!

"Ty sračky přestat říkat musíš! Kapiš to?" oplatím mu vyčítavý pohled, ale on už na mě nečumí. Idiot! Místo toho mě obejde dost velkým obloukem a rozeběhne se k něčemu za mnou. Idiot! Otočím se, abych viděla, kam to ten dement běžel, ale jeho hlasitý křiklavý hlásek se ke mě donese dřív.

"Socha Napoleona!" zavřeští to jako opice, div že mi neexplodují uši. Idiot! Ať chci nebo ne, dojdu k lordu Vřískotovi, který s láskou hleděl na sochu toho neprcka.

"Velký, velký člověk to byl ... eh?" podívá se na mě a vypadá to, že mě skutečně vnímá. A ono to snad i myslí!

"Proč tě Enjolras vyhodil?" vypadne z něj otázka za milion. Jakoby u toho nebyl. Ale s jeho inteligencí leklé ryby a bystrostí chcíplého pštrosa se tomu ani divit nedá.

"Namluvila jsem jeho příteli, že jsem kluk," před ním nic skrývat nemusím, však mu to stejně nedocvakne. On měl básničku, to je to jediné, co se v jeho hlavě uchytilo. Na SuperMáriově tváři se objeví takový podivný výraz. Vlastně ne, ten tam měl pořád.

"Ale ty přeci kluk jsi," BÁÁÁÁÁÁM!!!! Tohle bylo na mě už trochu moc. Dlouhou chvíli jen mlčíme. Lord blbeček hleděl na mě a já hleděla raději někam za něj než jsem se rozhodla promluvit. On pobral tolik slušnosti, že čekal, co ze mě vypadne.

"A jak se jmenuju?"

"Ehm ... to jsi někdy říkal?"

"Yop."