Žít na moment v barvách trikolóry

Noc vol. 4 - Český amorek opět zasahuje!

Když se nedaří, co se dařit má!

Domov, sladký domov! Můj několikátý domov, jelikož téměř každý den spím někde jinde. A dnešek strávím u pana filozofa, který se odmítá stát otrokem svých citů. Ale já mu takovou ohavnost nedovolím. Promnu si spokojeně pracky, zašklebím se a vzhlédnu ke Combovi. Ustrnu, když si všimnu, že na mě tázavě kouká.

"Jen jsem si vzpomněla ... na jeden ... velice ... vydařený kousek," z hlavinky mi nakonec vyšrotuje něco celkem znějícího. A celkem znějícího i pro Frajera, jelikož se zdrží jakéhokoliv chytrého komentáře, odemkne dveře zcela inteligentně, aneb narozdíl od Feye se do dírky trefí hned napoprvé. Přirozený talent!

"Vítej u mne. Bohužel jsem přivela nepoklidil. Jsem velice vytížený člověk," ospravedlní se, když mi otevře vrátka a jako správný džentleman mě pustí jako první. Což dělá tuze špatně! Jelikož pán má jít jako první, aby odpoutal pozornost od ženy. Ačkoliv ... tam není nikdo, od koho by musel odpoutávat mojí pozornost. Teda pozornost těch lidí, co tam nejsou. Moji pozornost určitě odpoutávat nemusí od těch, co tam nejsou.

"Elle," probere mě z dementního hloubání do stěny, při němž se chovám jako vypnutý Kryťák, Combofén. Zavrtím hlavou a on během toho zpomaleného probírání dál mluví. ..."mohla by jsi vstoupit? Den byl tuze dlouhý a já si za celou dobu nikde nestihl ... odběhnout."

Podívám se na něj, jako bych čekala, že bude poskakovat na místě nebo se tvářit ztrápeně, ale nic takového se nedělo. Měl stále ten samý inteligentní výraz pouze se mu v očích zračila netrpělivost. Blik ... cvak?

"Jo, jasně!" plácnu se do čela a vletím dovnitř, jakoby se za mnou snesl další pavouk. Ač bych ho očekávat měla. Přeci jen do třetice všeho nejlepšího.

Fén za námi zavře a vydá se kupředu dokonale naklizeným bytem, z jehož podlahy by se dalo jíst a kde by ani Jolík neprotestoval.

"Usaď se, já se za moment vrátím," zcela klidným, nikam nespěchajícím tempem odkráčí tam, kam i císař pán musí chodit pěšky. Čas na kukando!

Poškrábu se na hlavě, jelikož ... to místo je mi nějaké povědomé. Ty dvě sedačky naproti sobě, stolek uprostřed, napravo knihovna, kousek od ní místnost. Přede mnou místnost.

"No ty vole! Enjoňovův byt!" zhrozím se a ustrnu než mi doklepne, že je vše jinak zbarvené, nikde nevisí červená komunistická vlajka a hlavně a především! Nikde není Enjokůň!

Přesto se moje vypůjčené podrážky nechtějí pohnout, jsou přikované k zemi a já se jen natahuju na špičkách, abych nahlédla přes horizont. Jenže se jednou natáhnu moc a ... bác. Nožky mě zklamou a já sletím na pohovku.

"Jsi tam v pořádku?" ozve se zepředu, když se bytem roznese moje hlasité BOOM!

"Na sto pro!" zahučím s hlavou dole. Čas na změnu! Přetočím nohy, které mi trčely nahoře a prohodím to s hlavou, která unikla pár centimetry před pádem na podlahu. Usednu zadnicí na gaučátku, oddechnu a vrátím se k očumování v pravou chvíli!

S povytaženým obočím se zahledím na Ferra, který se během mého pádu a přesedu vypustil, umyl a převlékl. Měl totiž zcela jiný oděv se stejnými barvami tmavě modré a bílé, akorát jinak přeházené. Co je? Barry Allen?

"Dala by sis něco dobrého k jídlu? A co k pití? Čaj?" vybalí na mě salvu otázek, zatímco já na něj mířím prstem a musím se tvářit jako tuze nechápavý trulant.

"Ehm ... jasně, cokoliv, nejsem vybíravá," spustím prst, pokusím se o uvolněný úsměv, zatímco mi v hlavě šrotuje plán, jak mu to tu pročmuchám a zjistím, jak je tak rychlý ... a jak se zatroleně v Musainu dostal z prvního patra dolů, aniž by použil schody. Čaroděj či to prostě sešplhal jako profi asasín? Při té představě se musím zachichotat. Naštěstí Ferre zmizel, jako se zjevil.