Žít na moment v barvách trikolóry

Odpoledne vol. 3 - Zkouška odvahy

Název kapitoly mluví za vše! Opět varuji před značně nevybíravou mluvou a také upozorňuji na to, že pokud pochopíte o čem místní sprosťák mluví, tak u mě máte Zlatého bludišťáka!

***

Následovat Barobala je vážně o hubu. Nejenže na nás neustále velmi neslušně pokřikuje, abychom pohnuli svýma sádelnatýma prdelema, ale ještě uráží lidi okolo. Jeden muž do něj nechtěně vrazil, protože byl začetlý do novin. A pak že telefon je metla lidstva. Habrolel ho čapl za rameno, vyrval mu noviny z ruky a chtěl mu je narvat do chřtánu, přitom pokřikoval spoustu sprostých slov, které není dobré zveřejňovat. Ještě že se mu muž vymanil a uprchl. Tohle by vážně nebylo pěkné. Docela se mi začíná stýskat po Coufreyracovi. Sice je to úchylné pedofilské prase, ale aspoň nikomu nerve noviny do chřtánu a jeho slovník není zase tak nádenický. Vydržela bych to i s Enjokoněm! Pomoc!

A náhle tu záchranu spatřím! V podobě sympatické ovečky, jejíž jméno si nepamatuju, ale Leslie říkal, že je to dělník a ve volném čase vyrábí vějíře. Tak mu budu říkat Vějířník.

"Eriku, kam je vedeš?" zeptá se s milým úsměvem, který mu jistě brzy ten Erik setře z tváře, až se z něho vyvalí kopa nadávek. Ale co se nestane? On nahodí zcela normální výraz, ne ten přidrzle-dementní, který měl po celou tu dobu.

"Jen se jdeme trochu napít. Tahle je stejně už sťatá jako kára, trocha kávy jí probere. Zatím čus starý brachu," plácne ho po rameni a jde dál. Vějířník se na mě podívá se zpytavým pohledem ve tváři.

"On lže!" zašeptám, aby mě háráč neslyšel. Vějířník se pousměje, chápavě pokývne hlavou a pokračuje v cestě. Počkat ... proč nás jako nezachrání? Proč? Já myslela, že on je ten dobrý?! Zrádče!

"Pohyb sráči!" znovu nás zepředu popožene sladký hlásek Erikův. Kde je sakra Mário? Vedle mě? Co tu dělá?

"Co budeme dělat?" zeptám se ho potichu, když jdeme Barabelovi po stopách. Mário ke mě obrátí skelný zrak.

"Zabijeme se."

"Ehm ... útěk by nebyl lepší?"

"Od něj se nedá utéct. Je to netvor!"

Hodím oči v sloup a raději odevzdaně ťapkám vpřed. Kdyby náhodou Barolovi hráblo, tak před sebe hodím Dária. Sice mě již brzy bude považovat za něco jako kamaráda, ale dle slov Sama z Mafie, přátelství je sračka! A když jde o Mária, tak je to super sračka! Takže mě nebude trápit svědomí až ho pošlu na jistou smrt. Tenhle život je krutý, tudíž pošli na smrt nebo zemři!

Po několika extra dlouhých minutách se konečně, KONEČNĚ!!!! dostaneme na místo určení, kterým je dost hrozivě vypadající krčma.

"Jsme tu mamrdi! Dovnitř!" velmi nešetrně nás nohama i rukama dokope i dostrká dovnitř, páč se ani jednomu z nás příliš moc nechce. Pohled, který se mi naskytne uvnitř je ... vážně horrorový. Plno vytlemených ožralů špinavých, celkově ten lokál děsně páchl jako můj pes, když se měsíc nemyje a je pochcaný ze shora i zespoda.

"Ke stolu! Co tu stojíte jako párek zamrzlých buzen! Pohyb nebo vás tam vlastnoručně donesu v zubech!" zavrčí Máriovi do ucha. Ještě že já jsem níž, ke mě by se musel sehnout, což se mu zřejmě nechce. Můj pud sebezáchovy mě žene kupředu, tudíž narozdíl od ProtBrose neschytnu důkladný kopanec kolenem do prdele. Sakra, ten si asi dneska už nesedne. A jsem si jistá, že se ho Fey bude ptát, copak asi dělal a bude přitom mít ten svůj úchylácký vše říkající úsměv. "Tak s kým pak jsi trkal tam za keřem Maruško?" Jako bych ho slyšela! Není tu nikde, že ne? Raději se rozhlédnu kolem sebe, ale k mé úlevě najdu jen tlupu ožraných zvědavců, kteří na mě zírají s úchylným pohledem.