Žít na moment v barvách trikolóry

Odpoledne vol. 2 - Jak Márius básničku nabyl

Otázka za milion!!! Najde Pičurius svou básničku? Ano? Ne? Dozvíte se!

***

S tichým povzdechem následuji ty nadopované křečky, kteří pro jednou mlčeli, protože se Super Máriem se zřejmě o něčem bavit nedá. Po celou dobu mezi námi poskakoval jako klokan, kousal se do rtů nebo si ohryzával nehty. Musela jsem se velmi držet, abych ho neflákla po rukách. Měl stejně nechutný zlozvyk jako moje mamča a já když jsem chodila na základku. No jo, nervy jsou nervy a nějak se zabíjet musí.

Marius se náhle rozeběhne dopředu jako hyperaktivní gazela a málem vletí do stěny jednoho z bytů. S nepatrně pootevřenou pusou jej pozoruji než se obrátím na Courfeyraca.

"Víš jistě, že je duševně v pořádku?"

"Pochybuju o tom."

Hraně zafňukám a dojdu až k tomu ... magorovi. Courfeyrac nás obejde se svým permanentním úsměvem a odemkne dveře od poměrně ucházejícího domu. Oproti tomu, ve kterém budu nějakou dobu žít, tenhle vypadal jako palác. Nebo aspoň čtyř hvězdičkový hotel. Takže více než ucházející. Což znamená, že Enjoponis bude zazobaný. Mám chuť mu štípnout toaleťák. Nebo něco jiného čeho by si nevšiml. Po tváři se mi rozprostře ďábelský úsměv.

"Proč se tak šklebíš?" probere mě z plánování Courfeyracův hlas. Úsměv mi opadne stejně rychle jako se objevil.

"Nešklebím se. Říká se tomu úsměv," s chutí jej opravím, místo abych mu ukázala zvednutý prostředníček. V téhle době bych mohla být slušná. V mezích. Courfeyrac se nad tím zasměje a vrátí se k otevírání dveří. Tímhle mě naštval ještě víc, ale hodlám to ignorovat. Pro své vlastní dobro budu okázale ignorovat jak jeho existenci jak mi poradil ten frajer, ale i existenci ještě dvou dalších osob. A to toho hopsajícího magora vedle mě a toho chladného zamračeného mraku, ze kterého věčně prší a hřmí.

"Dělej! Pohni!" netrpělivě zadrmolí SuperMário, když se ocitne Courfeyracovi po boku a začne poskakovat vedle něj. A já si celý život myslela, že normální nejsem já. Ach, takové zklamání.

Vážně se divím, že jej nepraští, ale zvyk je zřejmě železná košile. Mlácení pouze ze srandy. Až ke mě dolehne zvuk odemykajících se dveří. Na tak krásný barák to zní skoro až strašidelně. Vzpomenu si na zážitek z toho domu hrůzy a po zádech mi přejede mírná zimnice.

"Pojď špunte," opět mě probere úchylův hlas, takže mi nezbývá nic jiného než ty dva následovat. Myslím, že bych šla kamkoliv s kýmkoliv z té party kromě těhle dvou a Elojokachny. Sice mi Courfeyrac nabídl přístřeší a občas se o mě docela i stará, ale to nic nemění na tom, že je to peďák. Teď nevím jestli více chránit sebe nebo chudáka Gavroche.

"Na co zase myslíš?" zeptá se mě ta černovlasá ovce číslo dvě, když za nimi vlezu do budovy. Copak vypadám věčně tak mimo, že si toho každý všímá?

"Do toho ti nic není."

"Ani do toho kdo je Micki?"

"Ne."

"Ale mě to zajímá."

Nevěřícně zavrtím hlavou nad tou jeho zvědavostí, která mě začíná pomalu ubíjet. Ten měl být zaručeně ženská, protože takového zvědavého chlapa jsem snad ještě nepotkala. A nebo mi nepřišel tak zvědavý jako tady naše stará dobrá firma na průsery. Když myslím na věk, kolik mu tak může být? Přes dvacet zaručeně. Teď jen si tipnout, tak aby se neurazil. Dostanu chuť se ho na to zeptat, ale nervní magor se nám stačí ztratit se svou otravnou větou "Pospěšte!" Copak mu hoří za prdelí? Pokud s tím nepřestane, tak mu za ní hořet začne. Vyjdu po schodech za opicemi a společně se zastavíme před hezkými dřevěnými dveřmi. Ten chlap je zaručeně jako kněz. Káže vodu a chlastá víno. Prostě hotový arogantní vypatlanec.