Konec světa

Part 7

Jeden klečel před namířenou hlavní brokovnice. Nebylo slyšet, o čem se baví, tak jsme jen napjatě sledovali, co bude dál. Jakmile se ozvalo Darkovo ukňourané břicho, všichni tři se natočili naším směrem. Měl jsem pistoli stále připravenou, ač jsem v ten moment pochyboval, že by nám nějak pomohla. Skupinka se ale věnovala dál sobě, jako bychom tam ani nebyli. Po oddechu z úleku, že nám nevěnují pozornost, se ozvala rána. Znovu v nás zatrnulo a úlek se zvýšil, jakmile se o naši ukrytou maličkost začali přece jen zajímat. Nezbývalo nám nic jiného, než se ukázat a dával jsem si fakt dost záležet na tom, aby nepřekoukli, že jsem také ozbrojen.

"Ale, taky tě rád vidim, Jacku," ten veselý hlas mi kohosi připomínal..... Jimmi! Hned jsem dal pistoli dolu a šel k němu.

"Jimmi! Sáro! Jsem rád, že vás vidim." Dost se mi ulevilo, zvlášť když vim, že byli se Spliterama, kteří je mohli zabít.

Darko za mými zády začal vyzvídat: "Kde je Viktorie? A máte něco k jídlu? Víte,kdo to byl?"

Jimmi jen s úsměvem protočil oči, když Sarah vyjekla: "Vy jste nenašli Viktorii?"

"Našli. Ale pak zase ztratili."

"Do hajzlu!" Začali se jí vhánět slzy do očí.

"Neboj, právě je s jednim mým kámošem, několikrát mě zachránil, myslím, že mu můžeme věřit,"pokusil jsem se ji utěšit.

"Slibuješ, že ji najdem?"

"Určitě, už kvůli nám všem."

"Tak co? Můžem vyrazit?" přerušili nás.

"Jasně, ale nevim kam? No, a koho jste to sakra sejmuli? Kde jste vůbec byli?" zajímal jsem se.

"Damona. Blbá Karmen nechala brokovnici bez dozoru, byli jsme se asi blok odsud. Došel benzín, tak zastavili a Karmen šla do budovy pro kanystr."

"Takže v tom autě neni ben..."

Jimmi mi rukou rychle přikryl pusu a všichni ztichli. Okolo se to začalo klepat a mě došlo, že je to tu zas. Ve chvíli bylo vidět modré světlo, rachot, křik, velká rána a pak jsem omdlel.

Nevím jak dlouho jsem byl mimo, ale už bylo světlo a já byl v nějakém pokoji. Byl tam i Darko a Sarah, Jimmiho jsem neviděl. Šílená bolest! Zjistil jsem, že nemohu vstát, všichni jsme byli připoutaní k židlím pevným provazem. Zahlédl jsem ještě dvě židle volné, ten stav mě nutil se soustředit, nevnímat bolest, hlavně se probrat a zjistit, co je s ostatníma.Byl jsem ale jak nemehlo, místo abych byl tichý, žuchnul jsem i s židlí. Mno, aspoň je to probralo.

"Dobrý ráno, lidi." pokusil jsem se o dobrou náladu, ale nebylo mi to opětovaný.

"Kde to do hajzlu jsme?!"

"A co se sakra stalo?!"

Žvatlali jeden přes druhého a vůbec se nesnažili vesele spolupracovat.

Pak se ale otevřeli dveře a vlezli tam dva chlapi. Tím zamrzl i můj připitomnělý úsměv.Chvilku jsme na ně civěli, najednou k nám přistrčili Jimmiho a Viktorii. Oba škaredě pomlacený. Sarah a Darko byli radostí bez sebe, když ji viděli. Taky jsem byl rád, rád bych se s nimi i přivítal, jenže mě i s žídlí panstvo táhlo někam pryč...

"Pěkný boty. Měl jsem stejný, ale roztrhali se mi." Řekl jsem s úsměvem jednomu z nich, možná by se to mohlo zdát v mý situaci drzý, ale co kdybych dobrou náladu z toho, že stále žiju, přenesl i na ně. Ani se na mě nepodíval, jen zahučel a dal mi facku. Hovado, jen to mlasklo. Jasně jsem pochopil, že nejsou společenský týpci a držení huby bude fakt lepší. Pár metrů za pokojem, ze kterého mne vytáhli, mě rozvázali a dali mi jen pouta. Určitě bych je přepral, kdyby se na mne jeden z nich nevytahoval pistolí. Neriskoval jsem a nechal se vláčet dlouhou, úzkou chodbou. Napočítal jsem tři pokoje včetně toho, kde jsem byl. Pak z pokoje před náma vyšel chlap s vrtačkou. Byla od krve a on taky. Neměl jsem z toho vůbec dobrej pocit, řekl bych, že jsem čelil mdlobám. Uprostřed místnosti bylo železné křeslo s okovy a všude krev. Nebyli tam okna a nad tím křeslem bylo bodavě zářivé světlo. Posadili mě do něj. Měli ze mě celkem srandu, což já říct o sobě nemohl. Byl jsem podělanej strachy! Rozhodl jsem se kamuflovat a vsadil na přátelskej pohovor, když se objevil chlap s maskou a huhňal v ní:

"Konečně tu jsi."

"No jasně, tvoje pozvání jsem nemohl odmítnout.Jak se daří?"

"Nebuď drzej,Jacku!" Přikrčil se a sundal masku. Upoceně jsem skrejval fakt strach. Zvlášť, když jsem viděl tu kudlu v jeho v ruce.

"Bojíš se Jacku?" Řekl a já si byl stoprocentně jistý že to je....