Konec světa

Part 12

Probudily mě kroky. Mžourám tmou kolem sebe a vidím skrčenou Sáru kousek od nás. Měl jsem z ní celkem strach. Opět chudák zvracela. Měl bych k ní jít?.. Snad se nic nestane... Opatrně jsem opustil funkci polštáře pro Henryho a jen tak si uvědomil, že vítr ustal a všude je ticho.

"Sáro, jsi v pohodě?" 

"Aah!.. Fuj!.. Vyděsil si mě, a až na tohle tak jo. Proč nespíš? Probudila jsem tě?" 

"Ty ne, to Henry.. Začal sebou trochu házet." Zalhal jsem, aby se kvůli tomu necítila hloupě.

"Tebe většinou jen tak něco neprobudilo, co si pamatuju," usmála se.

"Jo, no, hodně věcí se změnilo," mumlal jsem do země.

"Jasně," přikývla, "už ani nevím, jak se to všechno vlastně stalo."

"Dost rychle," utrousil jsem zamyšleně.

"Hele, Jacku, víš, že to vypadá, jako bys Henrymu dělal tátu?" 

"Bohužel, Sáro, potřebuje pravýho, ne mě."

"Musíš se o něj postarat, z nás tě má nejradši a táta mu fakt schází, zvlášť teď."

"Jo.." zmínil jsem šeptem, asi mě ani neslyšela.

"Omluvíš mě na chvíli?" Zeptala se a začala se otáčet zády. Došlo mi, co bude dál, tak jsem se pomalu vracel. Stál jsem nad Henrym a pozoroval jak spí. Kéž by měl tátu jako před tím..., co já? Sedl jsem si k němu a zlehka mu dal ruku na rameno..., opět mě přepadly úvahy, když jsem se rozhlížel po okolní spoušti. Ve tmě to vypadalo ještě hůř než ve dne, všude tmavé barvy a smutné vzpomínky. Když začali padat první bomby, byl jsem s mámou a celou partou. V obýváku jsme hráli různé hry. Byl tam starý dřevěný nábytek a spousta rozmístěných  kytek, moc jsem je nemusel, protože jsem o ně vždycky zavadil,  když jsem někam šel .Taky jsme měli psa-Jespra. Bydleli jsme v malinkém domku na kraji města u silnice. První výbuch byl hodně blízko, Jesper se lekl a utekl. Vzápětí  kamion, který jel kolem, projel celým domem. Vzal s sebou i mámu. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat, kdyby mě kluci nepopadli, zůstal bych tam stát a dům by se na mě za chvíli zbořil, možná by to bylo lepší. Otec zemřel ještě před válkou na rakovinu...

Sára se už vracela, tak mý vzpomínky přerušila. Jimmi sice nechrápal, ale spal jako zabitej. I Henry, s hlavou opřenou o batoh a schoulenej v klubíčku. Snad ho netrápěj zlý sny. 

"Jacku měl bys spát," zašeptala.

"Nějak mi to nejde."

"Jimmi mi řekl, co se stalo s Darkem."

"Jo.. Je to na nic. Ale uklidňuju se tím, že je teď s Viki."

"Určitě je jim spolu dobře. To vim," soucitně se usmála.

"Jo, ale jen pokud se zase nehádaj o tom, co má udělat k jídlu." Oba jsem se tiše zasmáli.

"Je dobře, že tě to nepoznamenalo," nadhodila v úsměvu. Nechápal jsem a naznačil jí to. "No, na všem umíš najít něco, aby se lidi zasmáli a nemysleli na to, jak je to všechno smutný."

Ocenil jsem to lehkým úsměvem a položil se na záda. Musim už spát nebo si mě ráno spletou s jednim z těch obluďáků... Ble.. Tak vypadat vážně nechci. Škoda, že je celá obloha zatažená, byly by krásně vidět hvězdy. Aspoň trochu je zkr mraky vidět Měsíc.