Konec světa

Part4

Opět vystřelila! A k zemi šel ten druhý. Pak se na mne pan Tajemný podíval, otočil se a odcházel. Než jsem se rozkoukal, zmizel mi za barákama. Byl jsem tak vyděšený, že se nešlo pohnout, úplně jak paralizovaný. Jen jsem civěl. Jelikož mi někam zmizel, nutilo mě se k mrtvým dostat, abych zjistil, co jsou zač. Skoro u nich jsem slyšel u jednoho chroptění a když jsem ho otočil, vyděsil jsem se k smrti.

Nebyl to člověk, ale zrůda. Nemělo to nos ani rty, oči tomu zeleně zářili. Zpanikařil jsem a chtěl ihned vypadnout, jenže mě ta obluda popadla za nohu a já se málem podělal strachy. S chroptěním se mi to po noze sápalo k obličeji. Cítil jsem jeho odporný puch, až se mi zvedal žaludek, úplně mě to dusilo. Došlo mi, že pokud tomu nějak nezdrhnu, bude zle. Jenže já nemohl vůbec nic, jen jsem vyděšeně civěl, na nic jsem se nezmohl. Přiblížilo se mi to k hlavě a já přitiskl pevně víčka. Je konec, myslel jsem si. Najednou rána a obluda ze mně odpadla. Spásnej pan Tajemnej mi opět zachránil prdel. Místo díků jsem ale furt blbě čuměl, tak mě ukázal ať jdu s ním. Vedl mě až na konec úzké uličky, pak se nad kanálem zastavil a já myslel, že budeme pokračovat kanálem. Jenže on začal po sutinách skákat nahoru. Fakt mě ani náhodou nešlo vymyslet, jak se za sportovcem dostanu. Vím, že se po mě ohlížel, takže abych nebyl za úplnýho vola, neohrabaně jsem ho následoval. Popohnal mě trochu šílený řev. Nevím, odkud se bral, ale nejspíš Tajemnýho přiměl, aby se pro mě vrátil. Podával mi ruku, tak jsem mu nejdřív hodil batoh i se sekyrkou. Zajedno se mi ulevilo, zadruhý mě napadlo, že kdyby mi chtěl vytáhnout nebo snad vzít mě na záda, budu lehčí. Jo, dostal mě bez újmy až k sobě. Bylo to dost těsný. Něco mi naznačoval, asi jsem moc funěl, taky dělám dost hluk, vím to. Pevně mi sevřel a vsunul do rohu stěn. Jedna podpírala druhou. Ukázal dolů a já se naklonil. Asi dvě patra nás dělily od hemžících se potvor pod náma. Museli jsme sebou hodit, už jenom proto, že to pode mnou začalo křupat a suť se začala drolit.

Jen taktak jsme se oba dostali dál do pobořené části budovy a místo za námi se sesypalo. Patro zmizelo. Myslel jsem, že to obludy zavalilo, ale Tajemný vrtěl hlavou. Taky bylo slyšet jak se kameny i suť co chvíli kutálí nebo posouvá. Pomalu ale s jistotou se příšery drápaly za námi. Fakt jsem měl strach, zdálo se mi, že se po zbořeninách pohybují neuvěřitelně rychle. Začal jsem panikařit, nebylo ale vůbec kam utéct. Železobetonovou zdí se projít nedalo. Upínal jsem do jeho masky prosící oči jakoby to byl čaroděj a mohl nás nechat zmizet. A nechal! V tolika poházených balvanech našel ten pravý, na který šlápl nohou a zeď se začala hýbat. To už se přímo k nám jedna z oblud dostala, a protože mě tajemnej frajer jako prvního šoupnul do bezpečí, měl co do činění s ní. Popadla ho zezadu a na mě bylo, abych pomohl zase já jemu. Jenomže než jsem vylovil sekeru ze zamotaného batohu, byl rychlejší. Prostě tu odpornou ohyzdu sejmul pistolí. Další se cpali k nám, ale to už se zeď sunula opět k sobě. Byli jsme oba v bezpečí. Klid. Bylo načase vyzvědět, co nás to pronásleduje za havěť, kde to jsem, kdo je on a proč se mi tak ujal. "Hej masko!" Koukl se na mě, ale nic neřekl. "Můžes mi řict kdo seš?" Teď už se na mě ani nepodíval, jen si pomalu sednul do potrhaného křesla a začal počitat náboje. "Ty se se mnou nebavíš?" Nic. Jen se zhluboka nadechl. "Můžes mi aspoň říct co to je za potvory?" Konečně přestal počítat a vstal. Šel dál ode mě sednul si na stůl a pokračoval v počítání. "Seš němej nebo hluchej?!" Neodpověděl mi ani na tohle, tak jsem se na něj vysral a sednul si na to křeslo. Aspoň si můžu v klidu prohlídnout ten úkryt.

Nic moc tam nebylo, jen dřevěná bedna mezi dvěma skříněma, slouží to asi jako stůl byli kolem toho tři židle a za mnou zničené okno kterým sem šlo světlo. Ostatní byli zabarikádovaný. Byla to jen jedna místnost, ale jako úkryt dobrý. Když Záhadný dopočítal ty pitomí náboje tak vstal a přišel ke mě. Chvíli na sebe čumíme jak volové a pak mi hodil do klína pistoli s dvěma zásobníkama. "Dík" poděkoval jsem mu a on odešel ke dvoum oknum v rohu. Sundal si kapucu a já viděl jeho dlouhé černé vlasy, pak si sundal masku. Ke mě se ale neotočil, ani nepohnul hlavou. Takže jsem stále neviděl jak vypadá. Až na vlasy, které vypadaly jak Jimmiho. Na chvíli jsem si myslel že to je važně on, ale postavou tak nevypadal. Byl nižší a trochu tlustší. Pak mne napadl Darko, ale měl moc dlouhý vlasy. Darko je má.... Skoro nemá, takže nikdo jiný mě nenapadá. Musí to být zase někdo nový. "Já jsem Jack. A ty?" Zkusil jsem z něj dostat aspoň jméno. "Aspoň jméno mi řekni." Hlubokým hlasem se zasmál, ale už to vypadalo líp. "Takže.. Ty se směješ rád?" Nic lepšího mě nenapadlo. "Hele proč furt nemluvíš? Mě se pak zdá že mluvim sám se sebou." Zase se trochu pousmál, tak jsem pokračoval, třeba z něj nějaký to slovo vypadne. "Hele.. Můžu ti říkat Tajemný?" Stále blbě čuměl do rohu tak jsem ho zkusil nějak otravně rozesmát. "Co na tý zdi tak vidíš? Se ti tolik líbí? A zkoušel sis někdy udělat copánek? Nebo takový to co maj číňanky, jak v drdolu maj třeba hůlky nebo 50 tužek?" "Seš dost otravnej. Víš to?" Jo, konečně něco řekl. "Jo vim." Myslel jsem že mi třeba teď řekne svoje jméno, ale to pako mi ani neřeklo kdo jsou ty potvory před kterejma mě zachránil. Tak jsem se ho na to zeptal ještě jednou. "Můžeš mi už říct co je to za potvory?" Koukl se do země a říká hlubokým hlasem. "Sám o nich moc nevim, jsou to mutanti a vražděj všechno i sebe navzájem. Pak tvé roztrhané tělo sežerou. Jsou slepí, jenom tě můžou cítit a slyšet." Když si představím že kolem města je Darko a Viki, možná i Jimmi a Sara, tak jsem dostal strach. Sice jsem ho měl i předtim, ale teď je ješte vetší. Málem jsem se ho zapoměl zeptat co byla ta věc, která dělala ty otřesy. "Záhadný.. Jenom co byla ta věc, jak modře svítila a dělala otřesy?" Záhadný otočil hlavu na jedno z oken a říká. "To nevím, ani nevím že by to modře svítilo. Vím ale to, že se to opakuje každé 2 hodiny a odhání to mutanty." Když to dořekl, tak jsem vstal a zeptal se. "Kdy bude další otřes?" "Každou chvíli, ale tady jsme v bezpečí. Nemusíš se bát. A mimochodem jmenuji se Nathan." Potom si nasadil masku, kapucu a sedl si zpátky na stůl. Tak já si udělal pohodlí a zavřel oči.