Konec světa

Part 15

Ráno.. Konečně ráno. 

"Jacku, jsem rád že jsi už vstal."

"Čau Henry." zabručel jsem rozespale.

"To je jen začátek!" zasmál se Henry. 

Otevřel jsem oči a uviděl Jimmiho se Sarah jak se válejí v kaluži krve. 

"CO SE STALO!?" Zaječel jsem rozklepanym hlasem když se mi slzy nahrnuli do očí. Sarah, Jimmi, moji nejlepší kamarádi, jsou mrtvý. Rozeběhl jsem se k jejim tělům a svalil se na zem.

"Zabil jsem je Jacku! Zabil jsem je stejně tak jako teď zabiju tebe!" Sevřel pevně nůž v ruce a šel pomalu ke mě.

"TY ZASRANEJ HAJZLE! PROČ?" jsem tak naštvanej že prskám k tomu mám oči plné slz. Z jiného pohledu by to mohlo vypadat i vtipně. 

Henry na mě udělal několik výpadů. První jsem schytal, dalším jsem se ale nějak vyhnul. Mám pořadnej skrábanec na ruce, ale necítím to, nejspíš kvůli tomu vzteku.

"PŘESTAŇ SE BRÁNIT!" Zařval na mě Henry.

"Co jsem ti vlastně udělal? Co ti udělali oni?"

"Kvůli vám mi umřela sestra! Slíbil jsi, že ji se mnou půjdeš hledat, ale vysral si se na mě a na mojí malou sestru taky!" Hned jak to dořekl, vyhrl se na mě. Nemohl jsem se vůbec hýbat, nemohl jsem zvednout ruku ani pohnout nohou. Vlastně jsem ani nemohl nic říct. Přemýšlet o tom je už ale pozdě. Henry mě několikrát bodnul do břicha, necítil jsem to, jen jsem se svalil na zem a koukal na toho kluk jak nade mnou stojí. Všechno kolem začínalo tmavnout a během vteřiny jsem už nic neviděl.

"Jacku vztávej." Někdo na mě šeptá. "Jacku!"

Otevřel jsem oči, byla tma a nade mnou stál Henry. Škubnul jsem s sebou tak že se Henry lekl a spadl na zadek. Já se přimáčkl na zeď a koukám za něj. Žádná krev, Jimmi a Sarah jsou živí. 

Kurva to byl ale debilní sen. Asi bych tomu klukovi měl říct proč na něj koukám jak na vraha... nebooo... ne?... Proč na mě kouká jakobych si povídal sám se sebou? ... Aha.. Jasný..

"Henry stalo se něco?" Zeptal jsem se ho.

"Slíbil jsi že půjdem za mojí sestrou." 

"Jo, jasně... promiň.. eemmmm... dej mi minutku ať se proberu a půjdem." 

Mám se ho bát nebo to byl jen hnusnej sen? Radši na to nebudu moc myslet.

Po chvilce jsem napsal krátkej dopis těm dvoum spáčum aby o nás neměli strach. Potichoučku jsme odsunuli kontejner a pomalým krokem se vydali na cestu. Všude je ticho. Hrobový ticho. Je to trochu děsivý, ale aspoň uslyšíme cokoliv co k nám půjde.

"Jacku?"

"Ano Henry?"

"Jak jste se poznali?"

"S kým?"

"No ty, Jimmi, Sára a tak."

"To je na dlouho."

"Máme chvíli čas." ušklíbl se na mě. Asi bych to říct mohl aby nebylo takové ticho... Ne. Neřeknu mu to.

"Neřeknu."

"A proč?"

"Je to na dlouho."

"No a co? Máme dost ča... Au!" zakopl o nějakou cihlu a ta odlítla až skoro na konec ulice.

"Jsi v pohodě?" zeptal jsem se ho.

"Jo, asi jo." 

"Teď musíš bejt naprosto potichu!" Špitl jsem mu do ucha, když jsem uslyšel ty zmutovaný šmejdy jak se zvedají ze země.