Konec světa

Part 11

Škubl jsem se Sírou k sobě a on narazil do zdi. Skácel se k zemi, ale s chroptěním začal vstávat a ve vteřině ho Jimmy přetáhl páčidlem. Byl konec! Oba jsme se rozbrečeli, Jimmy se navíc třísl po celém těle. Henry jen vyděšeně zíral. Potřerboval jsem vypadnout, prost+ě se z tý barabizny dostat na vzduch. Věděl jsem ýe ten obraz budu mít furt před očima. V první žadě bylo nutný Jimmyho trochu uklidnit. Jenýe mi nebylo jasný jak, já na tom nebyl o nic lépe. Nevim přesně jak bylo Sáře, zdála se ale v pohodě. Citlivě jsem Jimmymu řekl, ýe bychom měli vypadnout, chvěl se mi hlas. Jemu ale taky.

"Jo, to bychom měli," nepřítomně kývl. 

Otočil jsem se na vyděšeného Henryho, "Jdeš s náma?" Nejistě ke mě pžršel, to uz měl Jimmy Sáru v náruči a spěchal první ze  prapodivné skrýše.

Brzy jsme se ocitli na místě, kde jsme pohřbili Viki. Tma naše pocity ještě zhoršovala. Obrysy budov jsem měl ve tmě rozmazané, myslím, že tomu přispěly i slzy. Podobně na tom byl i Jimmy. Ten se ale soustředil na Sáru,a aby na popraskané cestě nezakopl. Kéž nás ta kousavá potvora nepotká... Prošli jsme křižovatkou a furt rovně..., hlavně pryč!  Míjeli jsme  rozpadlé budovy obchodů, paneláků, řadu zničených aut, byla vidět ohořelá místa s okrasnými stromky. Najednou mě Henry zatahal za rukáv.  

"Jacku, když jsem byl ještě s Karmen, slyšel jsem něco o místě, kde je všechno v pořádku. Nic se tam nestalo, je tam všechno jako předtim, ani stopy po válce a je tam i několik normálních lidí."

"Nesmysl. Nic takovýho neni, válčilo se všude," odsekl Jimmi před námi.

"A víš, kde to je?" ptal jsem se šeptem. 

"To ne, jen mi napadlo, jestli s tim nesouvisí ty otřesy," šeptal zpátky.

"Já vás slyšim blbci, řekl jsem, že nic takovýho neni a tečka!" 

"Hele, nejste unavený?" Zeptal jsem se a nenápadně mrkl na Henryho.

"Ne, nikdo neni unavenej, musíme jít dál!" sykl Jimmy naštvaně.

"Jimmi, přemejšlej, musíme se trochu prospat nebo se aspoň najíst," zvýšil jsem hlas.

"Já hlad nemám, vy si dělejte co chcete, musim jít dál." 

Bylo vidět, že už nemůže, ale když si představím, že bych byl na jeho místě.. asi bych se choval stejně. Na druhou stranu, Henry je malej, no malej.. mladej kluk, takže by se měl najíst a odpočinout. Sakra.. zase nevim, co mám dělat.. jak tohle udržet v klidu..., no, snad neudělám chybu. "Jimmi zastav, začímáš to přehá.." zmlkl jsem, protože zastavil sám. Byl kus před námi a ve tmě nebylo moc dobře vidět. Zahlédl jsem ale, jak se mu Sára v náruči hýbe, spíš ho objala, nebo žrala?! Popoběhl jsem k němu a vidím, jak Sáru staví nohama na zem. 

"Sáro?" Zírám na ní.

"Je mi hrozně špatně, asi budu zvrac.." Jimmi to schytal na boty. Potichu jsem se mu zasmál a byl jsem fakt rád, že holka vypadá líp. Jimmi ji hned objal a kdyby nebyla od zvratek, určitě by ji i zlíbal. He, he, třeba by to udělal, kdyby  s námi nebylo to lidský mládě. Určitě se bál, že to schytá taky, proto zůstal vzadu.

"No tak já vás nechám chvíli o samotě." Úplně mě ignorovaly, ale to jsem mohl čekat. Vrátil jsem se ke klukovi a sundal batoh ze zad. "Vem si co chceš, je toho dost."

"Děkuju, Jacku," usmál se vděčně.

Po chvilce se k nám přikradli i kaziči mládeže.

"Jé, ahoj Henry," řekla Sára vesele.

"Ahoj" Usmál se. Nabízel jsem jim jídlo, prostě posilnit jsme se potřebovali všichni.

"Jo jasně, mám celkem hlad." No ještě aby ne, když si všechno vyhodila Jimmimu na boty. Podal jsem jim batoh. Seděli jsme na studené, zničené silnici. Začalo foukat, vítr nesl spoustu prachu a různé papíry, krabice..., nad zbytky kola přešlejším, kdo na něm asi jel a kam.. třeba něčí táta do práce? Nebo malý kluk, jako Henry, domu za mámou, která ho čekala s dobrotou na stole? 

"Jo, taky by tam někde měla bejt čokoláda," díval jsem se na Henryho. Jenže o batoh se začali přetahovat Jimmi se Sárou. Vcelku sranda to sledovat. Zase mi začali slzet oči, myslel jsem na Darka, ale aspoň je s Viki - utěšoval jsem se. Henry hltal, bůhví, jak dlouho kde byl a kdy naposledy jedl.

"Neni ti zima, Henry?" Viděl jsem jak se chvěje a podal jsem mu svojí potrhanou bundu. 

Zachumlal se do ní a znaveně se o mě opřel. Během chvíle usnul a já si připadal jako jeho táta. Chudák kluk.. Bez táty, který by ho poplácal po zádech nebo bez mámy, která by ho pohladila a utišila. Dojídal jsem tyčinku a zamyšleně sledoval, jak se únavě poddává i šťastná dvojice... Převrácený vrak auta...snad v něm nebyla rodina na výletě. Odháněl jsem myšlenky a snažil se usnout..