FullMoon

14. Příliš mnoho záhad

Pomalu jsem k němu šla „To není možný." To je ten rozpadlý dům z mýho snu.

Procházela jsem kolem trosek domu, až jsem našla okno, kterým se dalo vlézt dovnitř. Než jsem vlezla dovnitř, tak na mě Třmínek kývnul, ať jdu dál. Otevřela jsem okno a vlezla dovnitř. Nic tu pořádně nebylo, jen starý harampádí a jedna zašlá kniha. Přišla jsem k ní blíž. Byl na ní vyobrazený měsíc. Natáhla jsem k ní ruku, najednou mnou projela zvláštní energie. Lekla jsem se a uskočila do strany. Spadla jedna z krabic a vypadl z ní prsten s fialovým kamenem. Když jsem se ho dotkla, tak začal zářit. Vyjeveně jsem se na to koukala. „Wau." Tohle není možný. Uslyšela jsem, jak něco začalo padat. Celý barák se otřásal. Třmínek začal vrčet a bezradně štěkat.

Začala na mě padat omítka. Vyděšeně jsem zvedla hlavu a uviděla praskliny na stropě. Rychle jsem vstala, popadla knihu a prsten strčila do kapsy. Rozeběhla jsem se k oknu. Najednou jsem ucítila tupou bolest na hlavě. Pomalu jsem padala k zemi. Ještě než jsem ztratila vědomé, tak jsem uviděla Třmínka jak skočil skrz okno za mnou „Uteč Třmínku beze mě. Utééč!" Pak už si pamatuju jen tmu..............................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................

„Luno!!!!!!!!!!!!!! Vstávej dělej!!!!!!!!!" Víčka mi vůbec nešli odlepit od sebe, ale ten hlas mi byl tak povědomý, že jsem nemohla jinak než je za stálého volání otevřít. Třikrát jsem zamrkala, než jsem otevřela oči. „Sonny?" „Luno, ani nevíš, jak jsem se o tebe bála" Objala mě. „Ležela jsi před barákem a tekla ti krev. Ještě pořádně nevíme, jak tvoje schopnost funguje. Takže jsem nevěděla, jestli se uzdravíš nebo ne." Vzlykla a ukápla jí slza. „Sonny, jsem v pořádku." „Co se vlastně stalo, že jsi byla mimo." „Já sama vlastně nevím. Byla jsem v nějakým rozpadlým baráku, ale když jsem chtěla jít pryč. Začala padat omítka. Poslední co si pamatuju, je bolest na hlavě." Víc mě zmáčkla k sobě. Najednou se otevřeli dveře od mího pokoje. „Této, jsi v pořádku, že jo?" Vzlykli oba dva najednou.

„Pojďte ke mně vy dva." Roztáhla jsem ruce. Oba ke mně přiběhli a silně mě objali. „No tak nebrečte. Jsem v pořádku. Nic se mi nestalo." Vřele jsem se na ně usmála. „Co máme k večeři, mám strašný hlad." Všichni se rozesmáli. „Máme kuře na paprice s těstovinami. Běž se umejt, potom přijď do jídelny. Vy dva se jděte taky umýt." Vyhnala ty dva uličníky z mího pokoje.

Podívala jsem se na noční stolek a tam jsem uviděla tu knížku. „Takže se mi to celý nezdálo." Šáhla jsem si do kapsy a vytáhla ten prstýnek. Nasadila jsem si ho na ruku a zase na chvilku zářil, potom se záře ustálila, až zmizela. Šla jsem do koupelny se umýt a převlíkla jsem se. Vzala jsem si černý tepláky sportovní podprsenku a fialovou mikinu.

Sešla jsem dolů do kuchyně. „Sonny, kde vlastně je Skye? Ráno se mi tu posmíval a teď ho tu zase nevidím." ségra se na mě vyděšeně podívala. „No víš, on má úkol od alfy. Takže je možný, že se brzo nevrátí." „Dobře, a kde jsou dvojčátka." Usmála jsem se. „ Ty dva už jsou v jejich pokoji a čekají, až jim půjdu přečíst pohádku." „Víš co Sonny. Já jim tu pohádku přečtu a ty si jdi odpočinout jo." „Tak dobře."

Jídlo jsem dojedla. Vyrazila jsem za nimi do pokoje. Už byli připravený v postýlce. Když mě uviděli, tak nadšením vypískly „Tetoooooo. Budeš nám číst pohádku, že jo?" „To víte, že jo vy mí ďáblíci."

Dneska mi podaj knížku o třech prasátkách, ale jelikož ještě vidím trochu rozmazaně nemám chuť jim číst. Tak si vymyslím svůj vlastní příběh. Vlastně jim vyprávím tak trochu svoje sny, ale nepoužívám tam pravá jména a hlavní hrdinové se do sebe zamilují. No co? Můžu přece malým prckům vyprávět trochu strašidelný příběh na dobrou noc. Asi po 15 minutách mého vyprávění už oba spí jak zabití. Dnešek je hodně utahal. A ségra hlavně neví o tom svázaní. To jsem asi nejradši.

Potichu vstanu a vykradu se z jejich pokoje. Po chodbě se vydám do toho svého. Mám toho po dnešku už dost. Hlavně mám spoustu nezodpovězených otázek na které bych ráda znala odpovědi. Například, jak jsem se objevila před dveřmi? Nebo proč ten prsten potom co jsem ho uchopila zářil? Dějí se zvlaštní věci a já ani nemám nikoho, komu bych to řekla. Sonny tím hlavně nechci zatěžovat.

Už stojím téměř u svého pokoje. Pomalu otevřu dveře a zase je za sebou zavřu. V pokoji mám otevřené okno. "Brr" otřepu se. I když mám na sobě tepláky a mikinu je mi zima. Po tom mém výpadku mi prostě není dobře. Přijdu k oknu a zavřu ho. Nehodlám se ani převlíkat a tak do postele vlezu, v tom v čem jsem. Zhasnu lampičku vedle sebe a nechám svítit jen světýlka s fotkami. Zavřu oči a za chvíli usnu.

Tentokrát jsem měla asi nejzvláštnější sen ze všech. Stála jsem uprostřed bojiště. Proti sobě stáli dvě smečky. Abych to lépe upřesnila dvě nejmocnější smečky. A bylo na mě, abych je zastavila. Jenže já nevěděla jak. Samým zoufalstvím jsem nemohla nic dělat, zatímco jsem viděla, jak ostatní umírají. Najednou jsem v davu uviděla známou tvář. Právě ho zabil jeho protivník."Nééé!!" zakřičela jsem se slzami a v tu chvíli jsem se i probudila.

Plakala jsem a srdce mi bilo jako o závod. Kouknu se na hodiny a ty ukazují 4 hodiny ráno. Už nemám chuť spát. Ten sen by se mohl vrátit a to nechci. Utřu si slzy do svého rukávu a vylezu z postele. Přejdu k oknu a vezmu si svůj iPad. Potřebuju hlavně přijít na jiné myšlenky. Najednou si všimnu papírku, který je nalepený na té knížce s legendama. Začnu ho číst stojí na něm "Promiň, že ti zatím nemůžu říct, kdo jsem a hlavně, že jsem tě přivedl do nebezpečí. Doufám, že se brzo uzdravíš a zase se uvidíme." v tu chvíli mi došlo, kdo mě přinesl před dům a kdo psal ten vzkaz. Byl to Třmínek. Hned mi ten vzkaz vykouzlil úsměv na tváři. Aspoň o trochu mám lepší náladu. Vykouknu z okna. Měsíc je v úplňku. To je můj čas. iPad nakonec zahodím na postel a potichu se vykradu ven.

Jakmile se mě dotknou paprsky Měsíčního světla. Ihned aniž bych chtěla, se proměním v polovka. Najednou je mi skvěle. Nic mě netíží. A můj úsměv to dokazuje. Zatím pomalu se blížím k cestě do lesa. Přede mnou se objeví Třmínek. Nevím, co tu dělá a vlastně mi to je jedno. Kývnu mu na pozdrav a rozeběhnu se a Třmínek samozřejmě hned zamnou. Běžíme opravdu rychle. Mám hrozné nutkání zavít. A tak i udělám a on nesmí být pozadu. Vůbec jsem nebyla unavená. A když jsem spatřila, že se začíná rozednívat, běžela jsem nazpět. Tentokrát už sama.

Do tábora jsem doběhla v 7 ráno. Poznala jsem to podle toho, že John právě šel, na svojí raní obhlídku. Pozdravila jsem ho. Tentokrát ve svém lidském vzhledu. V lese jsem se ještě přeměnila. Nikdo nemusí vědět, co jsem dělala. On mě s úsměvem taky pozdravil a pokračoval dál.

Šla jsem tedy k nám do srubu. Všichni ještě spali. Vyběhnu schody a zamířím do koupelny. Vlezu do sprchy a nechám na sebe stékat kapky teplé vody. Dneska mám celý volný den, takže jsem tam strávila asi 15 minut. Osuším se. Ještě mokré vlasy zapletu do menšího copu. Mám vlasy krátké, ale husté takže to trochu jde. Z šatníku vyhrabu mikinu přes hlavu s potiskem vlčí tlapy a krvavých škrábanců. Ještě vytáhnu džíny, bílé tričko a černé vansky. Vše na sebe navléknu a dnes je mi i jedno jak vypadám. Sejdu zpět dolů do kuchyně a do misky si naleji mléko a nasypu čokokuličky.

Celkem si pochutnám. Vzpomenu si na náš plán s Angles. Asi bychom se měli domluvit. Nedám se nikým zastrašit a hlavně ne Kristiánem!

________________________________________

14 kapitola je na světě. Užíte si jí papa M a K :D