FullMoon

16. Příjemné probuzení

Chvíli jsme si ještě povídali a nakonec v objetí usnuly. Ani jeden z nás teď neměl náladu se vrátit na oslavu.

Probudila jsem se v objetí toho, kterého miluji.Kouknu na hodiny v mém mobile. Spala jsem asi hodinku. Otočím se k němu obličejem. Dívala jsem se na něj, jak klidně oddychuje. Vypadá jako anděl, který kvůli mně spadl na Zem jenom proto, aby mě chránil.

Usmála jsem se nad tou myšlenkou a jemně ho líbla na koutek rtů. Cítila jsem, jak se usmál. Otevřel oči a v nich mu už zazářili jiskřičky. „Ahoj krásko. Jak se ti spinkalo pod širým nebem?"zeptá se mě mile. Opravdu ho nepoznávám. To už není ten frajírek, který mě první den srazil dveřma a celou dobu byl arogantní blb. Teď to byl kluk, který mě miluje a bojí se, aby mi nějak neublížil. „To víš, že dobře, když jsi byl celou tu dobu u mě, ty moje malá Krysičko." Políbila jsem ho na tvář. „To si ze mě Luno děláš srandu, že jsi mi řekla Krysičko?" nevině jsem se na něj usmála. „No tak. Vždyť víš, že to nemyslím ve zlém. Jen tě škádlím. Navíc ti vracím přezdívku. Ty jedna moje malá Kryso." Mrkla jsem na něj, ale to už jsem vyskočila na nohy a se smíchem od něj běžela pryč směrem k našemu srubu. Je načase se vrátit na oslavu, než mě začnou všichni hledat.

Chvilku jsem ještě běžela. Když mě něco, nebo spíš někdo chytil za pas a nehodlal pustit. „Takhle mi už nikdy neříkej Krásko." zavrčel mi do ucha. Totálně jsem zčervenala.

Přehodil si mě přes záda a nesl směrem...... no vlastně ani nevím kam. Začala jsem prostestovat. Jelikož byl opravdu čas, abychom se vrátili na oslavu. Jinak Sonny zase bude šílet. „Kristiáne neblbni. Vždyť jsem nic zas tak strašného neprovedla. Pusť mě prosím." Kňučela jsem. On, ale na mě nebral ohledy a dál se mnou šel.

Nesl mě asi pět minut, než mě pustil. Donesl mě k ruinám toho baráku. Moc jsem nechápala proč zrovna sem. "Proč jsme tady?" zeptám se nechápavě. Chvíli se kouká na trosky domu. "Poprvé jsem tě sem zavedl a málem o tebe prišel. Ani nevíš, jak moc jsem se o tebe bál. Ale nechtěl jsem, abys věděla kdo jsem. A v tuhle chvíli jsem věděl, že ty jsi moje spřízněná duše a že tě neovladatelně miluju." řekne smutně. On se o mě opradu bál. Bál se, že už ho nebudu chtít vidět, když jsem málem umřela. Teda Třmínka... no vlastně jsou jedna osoba, takže je to jedno.

Stáli jsme tam naproti sobě tváří v tvář. Nevěděla jsem, co mu na to říct. Tak jsem ho objala. No, muselo to vypadat trochu komicky, ale moje objetí mi oplatil. Zavrtal se do mých vlasů.

Je celkem vysoký a já mám zhruba 165 cm. Takže jsem musela na špičky. Políbila jsem ho a naklonila se k jeho uchu. "Nikdy o mě nepřijdeš. Mě se tak lehce nezbavíš. Mám tvrdý kořínek." zašeptám. V tu chvíli se neudrží a začne se smát. Tak se mi to povedlo řeknu si v duchu a začnu se smát taky. "To já vím." řekne mi. "Tak pojď musíme se vrátit na mojí oslavu, než Sonny začne panikařit, kde jsem. A ještě jedno. Snažme se prosím náš vztah chvíli držet v tajemství. Mám takový pocit, že teď není ještě správný čas jít s tím ven." souhlasí, ikdyž na jeho očích je vidět, že nechce. Chytnu ho za ruku a spolu jdeme zpět.

Jsme téměř u srubu. Všichni se stále baví. Už chci Kristiánovu ruku pustit, když si mě opět přitáhne k sobě do pevného objetí a políbí mě. Opět se začnu červenat. V tu chvíli se otevřou dveře a z nich vyběhnou ďáblíci. Oba k nám přiběhnou a skočí na mě. Samozřejmě mě povalí na zem. Rozesměju se. "Luno, kde jsi byla?? Moc jsi nám chyběla a všude jsme tě hledali." řeknou oba naráz. "Tak tohle je děsivé, když mluvíte stejně. A byla jsem se projít k jezeru a Kristián mě přivedl." oba se na něj vražedně podívají. To mě rozesměje ještě víc. Kristián na svojí obranu zvedne ruce. Ale ďáblíkům je to jedno. Oba se rozejdou k němu a rychle se přemění ve vlčata. Začnou na něj vrčet. "No.... myslím, že jim stále dlužíš omluvu za přivázání k židli." řeknu mu nenápadně a směju se jak praštěná.

Celou dobu čeká, že je zastavím, ale to bych nemohla být já. Udělám přesně pravý opak. Koukne na mě svým pohledem "To jako myslíš vážně??". Když už jsou ďáblíci skoro u něj nakonec se podvolí. "Dobrá, omlouvám se vám." oba se na sebe podívají a kývnou na sebe. Promění se zpět na lidi a plácnou si. "Takhle se to dělá" mrkne na Kristiána Rose. To mě totálně odrovná a smíchy začínám brečet. Nedivte se mi dostali ho dvě malá děcka.

Děcka se rozeběhla zpět do srubu. Na verandě se jestě zastavili a čekali, jestli půjdu taky."Hned přijdu" a s tím vešli dovnitř. Kristián se na mě podívá tím jeho arogantním pohledem. "Tohle mám u tebe Krásko. Je ti to jasný" jen jsem mu stále se smíchem přikývla a on mi pomohl konečně na nohy.

Oba jsme vešly zpět na oslavu, která byla stále v plném proudu. Muzika hrála a všichni se bavili.

_____________________________________

Ahojky po třech dnech jsme tu s novou kapitolou. Tak ať se líbí. Papa M a K :D