Myslela si, že má "normální" život. Za jediný den změnila názor. Osud ji odvedl do městečka jménem Storybrooke. Na místo kde pohádky ožívají a nemožné s stává skutečným........
,,Ano povím vám jak jsem se sem dostala, ale slibte mi, že mě nebudete považovat za blázna. Ostatní jen kývli na souhlas a tak jsem začala vyprávět...
-one day before-
Práskla jsem dveřmi od pokoje a padla na postel. Nechala jsem svoje slzy vsakovat se do polštáře. Bylo mi úplně jedno kolik lidí mě uslyší, že brečím. Mám tohohle domova už plný zuby. Pořád tu trčím a ještě se mám nechat urážet? To ani náhodou. Sbalila všechny věci. Zase tolik jich nemám, stačil jeden větší batoh. Musela jsem počkat, než usnou nejenom spolubydlící, ale i vychovatelky. Sedla jsem si na postel a hrála si s přívěskem na krku.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Byla to lahvička se třpytivým práškem. Vždycky mě fascinoval. Ani nevím, kde jsem k němu přišla. Prostě ho mám. Zadumaně jsem si ho prohlížela, jak se přesýpá v lahvičce. Nic zvláštního. Vypadal stejně jako vždy. Když vtom se najednou stalo něco divného. Hodně divného. Prášek začal zářit výrazně bílým světlem. Chvíli jsem na to civěla, ale po chvíli jsem lahvičku otevřela a trochu prášku si nasypala do dlaně. Ani nevím co mě to napadlo. Jednala jsem jakoby instinktivně. Nadechla jsem se a rozfoukla prášek do vzduchu. Vytvořil se třpytivý oblak, který mě vyváděl pryč z domova. Na chodbě jsem vzala klíč a odemkla hlavní dveře. Naposledy jsem se otočila a doufala, že už se sem nikdy nevrátím. Zabouchla jsem dveře a vydala se vstříct nočnímu Bostonu. Pokaždé když se oblak vytratil, jsem vytvořila další. Šla jsem celou noc. Oblak mě vyvedl z města a vedl mě po nějaké silnici lesem. Ani nevím co mě to napadlo, následovat oblak třpytek. Musím být blázen. Vypadalo to jako kouzlo, ale kouzla přeci neexistují. Už dávno vyšlo slunce. Začínala jsem být unavená a prach začal docházet. Bezva, jsem uprostřed ničeho, nemám ani jídlo a běhám tu za nějakým prachem. Bylo něco okolo jedenácté, když jsem si do dlaně vysypala poslední zbytky prášku. Všimla jsem si, že uvnitř lahvičky je stočený kus papíru. Nevěnovala jsem tomu pozornost, na to jsem byla moc unavená. Rozfoukla jsem zbytek prachu a vydala se dál.
---------
Po dalších 4 hodinách úmorné chůze začal prach blednout. Znamenalo to, že pomalu mizí. A já pořád trčím v lese. Voda mi došla už asi před hodinou a hlady už jsem skoro neviděla. Zaměřila jsem se na skoro neviditelný prach a to co jsem viděla mě zarazilo. Přede mnou byla jen asfaltová cesta, ale ten prach zmizel jakoby za nějakou bariérou. Natáhla jsem ruku před sebe a ucítila jsem takový divný pocit. Něco tam bylo, ale nevím co. Na nejistota z neznámého jsem ani nepomyslela a prostě jsem udělala krok dopředu. Neměla jsem co ztratit.
-present-
,,Prostě jsem prošla skrz tu rádoby bariéru či co a pak už jsem nejspíš musela omdlít, protože si nic nepamatuju."
Všichni mě pozorovali a nikdo nepromluvil. V tom se slova ujala drobná blondýnka. Vypadala ustaraně a její šedé oči mě bedlivě sledovaly.
,,No, říkáš pravdu, to já poznám. Věřím ti." Řekla směrem ke mně. V duchu jsem si oddychla.
,,Emmo to ale znamená, že je jako my." Zašeptala směrem k ní podobně stará, na krátko ostříhaná žena, která mi předtím podala vodu, a jejíž přítomnost mě tak uklidňovala.
,,Co myslíte tím, jako vy? Já jsem úplně normální. Nejsem blázen nebo tak. Tím nechci říkat, že vy blázni jste nebo tak," blábolila jsem pátý přes devátý.
,,Víš Allison tohle není obyčejné město," řekla Emma a sedla si ke mně na pohovku. ,,Než ti to všechno vysvětlíme, chceme se o tobě dozvědět víc. Něco, co možná ani sama nevíš."
,,Emmo nech ji vydechnout. Myslím, že je z toho sama dost vedle." Okřikla ji ta černovláska. Byla mi moc sympatická a já si moc sympatie nebuduju. Chvíli se tam dohadovali, až se Emma rozhodla, že zůstanu bydlet u nich. Sice bych byla radši s tou černovláskou, ale byla jsem ráda, že mě u sebe nechají.
,,A opravdu tu můžu zůstat? Já nechci zdržovat a nemyslím to zle, ale nevolejte prosím policii. Nechci se vrátit zpět do Bostonu." Zněla jsem naprosto zoufale, připadala jsem si jako ztracený štěně, ale opravdu jsem zpátky nechtěla.
Emma se na mě vřele usmála a chytla mě za ramena. ,,Zůstaneš u nás a zítra se uvidí co dál. Neboj policii nikdo volat nebude, protože šerifka jsem tu já. A teď si tě beru na starost. Do Bostonu se nebudeš muset vrátit, to ti slibuju. Vím jaký to je, být v dětském domově a pořád jen utíkat." Mrkla na mě a došlo mi, že je jako já. Taky vyrostla v domově. Sama.
-----------
Přijeli jsme k Emmě domů. Bydlel tu i Henry, a i Killian. Nevěděla jsem jestli to je Henryho táta, ale bylo mi blbý se ptát. Emma mě vyvedla do patra a ukázala mi pokoj, kde budu prozatím bydlet. Byl malý, ale krásný a sladěný do bíla. Vybalila jsem si těch málo věcí, co mám a lehla na postel. Cítila jsem, že na mě jde spánek a po chvíli jsem se ponořila do říše snů.....
Ahoj všichni, omlouvám za chyby a budu ráda za každé přečtení :) **Teri**
