Královnina dcera (Once upon a time)- DOKONČENO

Sál Se Zrcadly

-Allison-

Přede mnou se rozprostíral obrovský zrcadlový sál. Byl doslova nádherný.

,,Páni," vydechla jsem. Henry, který se právě probudil si mnul obličej a zmateně se rozhlížel kolem sebe.
Postupně jsme vzbudili ostatní, aby jsme se vydali dál. Jakmile jsme ale všichni vykročili do onoho sálu, jeho dveře se za námi nenávratně zavřely. Všichni jsme se zarazili, jestli se něco bude dít. Nic se však nedělo, tak jsme tomu nevěnovali pozornost.
V každém z výklenků bylo zrcadlo. Možná ani celé naší skupině by nestačili prsty na rukou, kdybychom je chtěli spočítat.

Uprostřed sálu stálo jedno obrovské orámované zrcadlo. Všichni jsme se snažili soustředit se a moc se nekochat tou krásou kolem nás. Ale zrcadla jakoby přímo vábila naše oči, aby se do nich dívaly. Skoro jsme nevnímali svět okolo. Chyba. Najednou se všechny skleněné ozdoby na lustrech začaly třást. Všichni jsme ztuhli, a někteří z nás sáhli po zbraních.
Po chvilce se vše otřásat přestalo.

,,Co to bylo?"
Na moji řečnickou otázku přišla okamžitá odpověď.
,,To opravdu nemám tušení, ale nelíbí se mi to," nakrčila nos Emma a pohledem sežehla Hooka, který se prohlížel v zrcadle.

,,No co?" Zašeptal a pokrčil rameny. Emma zavrtěla hlavou a sevřela svůj meč ještě pevněji, až jí zbělely kloubky. Každý z nás měl napnutý každý sval v těle, jako já tětivu na luku.

Najednou se ze všech postranních zrcadel začala valit podivná šedá mlhovina. Valila se jako lavina, obrovskou rychlostí. Než jsme se nadáli, zaplnila celý sál a nás úplně pohltila. Najednou jsem se ocitla strašně sama. A začala jsem pociťovat únavu. Únavu, která byla vyvolána kouzly....

***
Pomalu jsem otevřela oči. Byla jsem sama. Nikde nikdo. To jsem si zprvu myslela. Zaměřila jsem se na postavu před sebou. Byla celá v černém a stála ke mě zády.
,,Haló? Kdo jste?" Zavolala jsem na onu osobu. Pomalu se ke mě otočila a shodila kápi. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím.
Bylo to, jako bych se dívala na svůj vlastní odraz. Děvče přede mnou mi bylo podobné jako vejce vejci. Chvíli jsme na sebe oněměle zíraly.

,,Co na mě tak zíráš?!" Vřískla na mě dívka v kápi a založila si ruce na hrudi.
,,Co prosím?" Zeptala jsem se zaraženě.
,,Nepodaří se ti to, ani kdybys chtěla."
,,O čem to mluvíš?" Absolutně jsem netušila o co tu jde.
,,Jsi úplná nula, Temnou Královnu nikdy neporazíš. Tím, že se jí postavíš, tak akorát připravíš o život svoje přátele."
,,Ne, ne to není pravda, já to zvládnu." Zlomil se mi hlas a podlomila se mi kolena. Koukala na mě se záští v očích a nechutným šklebem na rtech. Totálně se mi snažila podkopat sebedůvěru.
Najednou mi to docvaklo. To je ono. Sebedůvěra, musím se jí umět postavit.

,,Hej ty!" Obořila jsem se na "svoji dvojnici".
,,Vím o co ti jde, ale věř mi že to ti nevyjde. Já Temnou Královnu porazím jednou pro vždy a nebudu na to sama, takže se můžeš vrátit tam, odkud si přitáhla."
Najednou se jako by se vypařila a vše okolo mě začalo mizet.

***

,,Alli si v pořádku?" Slyšela jsem někde v dálce Henryho hlas. Pomalu jsem otevřela oči a s jeho pomocí se posadila.
,,Díky bohu si v pořádku," vydechl a objal mě. ,,Byla to zkouška sebedůvěry," zamumlala jsem mu do ramene.
,,My víme, měli jsme to stejně, ale když ses pořád neprobouzela, začali jsme mít strach," řekla Emma a vjela si rukama do blonďatých vlasů.

,,Myslím že to na nás nachystala Temná Královna," řekl David a hrál si s lemem své vesty. Jen jsem kývla a vyskočila na na nohy. Letmo jsem se oprášila a zase věnovala pozornost ostatním.
,,Celý tenhle palác je jedna obrovská past," pronesl Robin a prohrábl si vlasy. Regina k němu přistoupila a letmo ho políbila na rty. Poté se objali.

,,Musíme zjistit, jak se dostat za Královnou. První krok by mohl být ten, že se nějak dostaneme odtud," řekla Emma a poukázala na dveře na konci sálu. Pokoušeli jsme se je otevřít, ale marně. Ani kouzla nezabírala. Zkoušeli jsme to snad hodinu. Vyčerpaně jsme to vzdali.

,,Přeci odtud musí být nějaká cesta ven," nadával David.
,,No kámo, ona tu nejspíš je, jen nevíme kde," pronesl Hook a udeřil pěstí do zdi.
,,Ta mrcha nás tu chce věznit snad nadosmrti."

,,Nadosmrti ne, ale ještě nějakou chvilku tu se mnou zůstanete." Všichni jsme se otočili za tím neznámým hlasem a druhý konec místnosti. A stála tam ona. Celá v černém a ve tváři výraz šílence.

,,Tak vás tu vítám drahouškové." A  otevřela náruč.

Ahoj všem, jsem vám moc vděčná, že tento příběh čtete. Máme tu další kapitolu a na scénu přichází náš padouch... Konečně.... Snad se bude líbit.
**Teri**