Královnina dcera (Once upon a time)- DOKONČENO

Pomoc

Setmělo se. Nad světy s kouzly i bez nich, se začala stahovat velká černá mračna. Sem tam pročísl oblohu blesk. Blesk rudé barvy. Hrom.
Oblohu sleduje několik párů očí: jedny jasně modré, patřící ženě v bílém, pocházející z Oz. Oči jsou plné neklidu.

Hnědé oči, pozorující oblohu ve Storybrooke, dnes nemají tu jiskru, jakou oči knihovnice vždy mívají.

A jedny zelené, plné strachu a bolesti ze ztráty milovaného. Topí se v slzách a ty rozmazávají okolní svět. Upírají uslzený pohled na jedno bezvládné tělo. Na jednoho člověka. Na člověka, kterému ublížila.

****

-Allison-

,,Henry! Henry slyšíš mě? Henry vzbuď se prosím."
Nereagoval.
,,Ne tohle jsem nechtěla, to se nemělo stát." To už se kolem mě seběhli i ostatní a začali zjišťovat co mu je.

,,Nedýchá," konstatovala Mary Margaret. Po tvářích mi tekly proudy slz a nešly zastavit. Je to všechno moje vina.

,,Ale Allison, vidíš co si provedla?" ozval se za mnou Cordeliin hlas.
,,Tak to dopadá, když někdo neovládá svou moc. A teď vstaň, protože jemu už nepomůžeš, a dokonči to, co si začala. Rozbij zrcadlo."

Najednou, jako bych se probrala ze spárů kouzla, jež mě ovládalo. Koloval ve mě vztek, ale měla jsem ho pod kontrolou. Zvedla jsem se ze země a otočila se jejím směrem. Probodla jsem ji pohledem.

,,Ne, nerozbiju to zrcadlo. Ne, nenechám Henryho jen tak zemřít. Ne, není to moje vina. Je tvoje!"
Zaskočeně se na mě podívala, ale moment překvapení jí nevydržel dlouho. Hned se zašklebila a pokračovala.
,,Jistě, že je to tvoje vina. To ty si vypustila kletbu, ne já."
Teď jsem se na ní zašklebila zase já. Přivřela jsem oční víčka a něco si vybavila.

Prásk.

Rána a záblesk.

Křik.

Otevřela jsem oči a naskytl se mi pohled na Cordelii, uvězněnou v bublině utrpení, svíjící se v křeči.
,,Svou temnou stránku s temnou magií mám z tvých kořenů. Tak uvidíme jakou sílu jsem podědila."

Dál jsem jí nevěnovala pozornost a přiběhla jsem k ostatním, kteří klečeli u Henryho bezvládného těla. Přiklekla jsem k němu a naklonila se k jeho uchu.
,,Prosím Henry vrať se mi. Potřebuji tě. Nemůžeš mě tu takhle nechat. "
Na jeho tváři spočinula jedna moje slza. A další. Když spadla už asi desátá, scucly se všechny do jedné velké kapky. A ta začala zářit.
Vsákla se mu do pokožky a v hrudi mu zářilo bílé pronikavé světlo. Zazářil celý. A pak to skončilo.

Otevřel oči a zhluboka se nadechl.
,,Allison..." Vyšlo mu z úst. Podívala jsem se mu do očí a pevně ho obejmula. Opatrně se posadil a rozhlédl se po ostatních. Ti ho všichni objímali a od obou matek dostával polibky, chválu, ale i kázání.

Ozvala se další ohlušující rána.
Tlaková vlna, která nás odhodila ke zdi.

Pouta.

Děsivý smích.

Bolest.

***

Cordelia mě držela jedním ze svých chapadel a smýkala se mnou ve vzduchu. Ostatní byli někde vzadu, kde řinčel kov.
Najednou sevření povolilo a já se zřítila k zemi.
Z pozadí jsem slyšela Henryho výkřik a Emmu s Reginou, mumlajíc nějaké kouzlo. Najednou jsem zpomalila
a měkkce dopadla na podlahu.

Nedokázala jsem se pohnout, natož vstát. Pomalu jsem otevřela jedno a pak i druhé oko. Nade mnou se skláněla Cordelia s úšklebkem na tváři.
,,Slabá to princezna, kdyby tvoje matka věděla, jak moc slabá budeš, nikdy by tě na svět nepřivedla."

Zacloumal se mnou vztek a jeho síla mě donutila vstát. Podívala jsem se jí zpříma do očí.
,,Nic o mě nevíš!" Vykřikla jsem. Zase se odporně zašklebila.

,,Chci vědět jen jedno," vyštěkla jsem proti Cordelii.
,,Co se tehdy stalo. Byla si to ty??? Ten útok na královský palác. To ty si zničila moji rodinu a můj lid, že ano? To ty si mě chtěla zničit, ale to se ti nikdy nepodaří."

,,To je dost sporné nemyslíš?"

Mrštila jsem po ní kouzlem a ona se mu obratně vyhnula. Její odezva na sebe nedala dlouho čekat. Metali jsme po sobě kouzly a kletbami. Pak jsem z pozadí místnosti uslyšela něčí hlas.

,,Nečerpej moc z hněvu. "

Byl to Henry.

Otočila jsem se.

Usmála jsem se. Jeho slova mi zněla v uších. Nečerpej z hněvu. Zavřela jsem oči a semkla víčka pevně k sobě. Z dálky jsem slyšela, jak na mě Cordelia mluví, ale nevnímala jsem ji.

Začaly mě brnět prsty na nohou a rukou. Cítila jsem tu magii v každé buňce svého těla. Dobrou magii. Čistou. Úplně ze mě čišelo dobro. Cítila jsem to. Mírně jsem pootevřela oči. Kolem mě všechno zářilo. Já zářila

Moje kouzlo bylo tak mocné, že vyzařovalo obrovské světlo. Zářivé bílé s nádechem do tyrkysova. A uprostřed toho všechno jsem byla já a všechno to ovládala. Bylo to super kouzlo.
Užívala jsem si svou moc. Otevřela jsem doširoka oči. Zářila jsem jako hvězda na noční obloze.

,,Pro lásku k mému lidu a mým rodičům tě vykazuji z říše Divů a nechám upadnout v zapomnění. Zakazuji ti použít jakákoliv kouzla. Za tvé činy zasloužíš trest."
Pronesla jsem tvrdým hlasem. Zkoušela odporovat všemožnými kouzly, ale marně. Proti mé bublině neměla sebemenší šanci. Byla jen otázka času kdy bublina praskne a Cordelii pohltí.

Záblesk.

Světlo bylo tak oslepující, že jsem musela oči zase zavřít.
Když jsem oči zase otevřela, světlo pominulo, já stála nohama na zemi a Cordelia nikde. Jen přede mnou se vznášel oblak černého prachu.
Odběhla jsem k oknu a viděla jsem bílou záři, ozařující celou zemi. Vše se dávalo do pořádku a obnovovalo. Byla jsem nadšená. Zvladla jsem to. Zachránila jsem svou zemi.

Obrátila jsem pozornost k ostatním. Pouta zmizela a byli volní. A v pořádku. Běžela jsem je obejmout.
Mou pozornost jsem po chvíli objímání obrátila k zrcadlu. Bylo prázdné. Bez skla. Zachvátila mě panika.

Ne.

Bylo prázdné.
Zachvátil mě panický pláč a zhroutila jsem se Henrymu v náručí.

Ahoj všichni, je tu další díl tak snad se bude líbit. Tento díl je věnován AnetPilaov.
Tak u dalšího dílu
**Teri**