život umělkyně

Nová škola-nový začátek

Kapitola 1.
Prudce jsem vydechla a svalila se na postel. Zítra začíná nový den školy. Zítra musím zapůsobit jinak skončím bez přátel a bez podpory,kterou potřebuju. Sám je člověk spokojený, ale s lidmi šťastný.

,,Dobrý den" pozdravila brunetka vcházející do mojí nové třídy, která byla mimochodem vyzdobena barevnými dekoracemi nižších ročníků zahrnující motýly,vějířky a řetězce z barevného papíru. Jak přeplácané néjen pro můj vkus. ,,Jmenuji si Žaneta Švarnová a jsem Vaše nová třídní učitelka." Překvapivě! Občas jsem překypovala sarkasmem, ale většinou jsem to nemyslela zle. Jen mi lezlo na nervy být v přítomnosti lidí, kteří měli tendenci přehánět, přetvařovat se, či prostě nevědět/nevidět věci relevantní a evidentní. Ne, neměla jsem moc přátel.
Začali jsme se seznamovat ve třídě. Seděla jsem sama v 3. Lavici u okna. Měla jsem nádherný výhled na střechy budov Prahy pokryté žlutozeleným listím. Začínal podzim.
,,A tvé jméno je?" Zeptala se naše třídní s úsměvem.
,,Jmenuji se Lýdie Linnetková" zamumlala jsem. Věděla jsem, že si lidé budou z mého jména dělat srandu - však Linnet znamenala pěnkava.
,,Tak to se těším až nám něco zapěješ" pronesla třídní naoko vážným hlasem. Nikdo to nepochopil,tudíž se ani nikdo nesmál. Bože. Protočila jsem oči v sloup v duchu, ale navenek jsem se stydlivě usmála.
,,A co bys nám o sobě řekla,Lýdie?" Zeptala se znova. Už mě ty otázky přestaly bavit. První, co mě napadlo ze všeho nejdřív bylo ,,D-O-L-L-H-O-U-S-E, I see things that nobody else see." Byl to text od mé oblíbené zpěvačky Melanie. Ale kdybych tohle řekla před svojí novou třídou,moc dobrého by si nepomysleli.
,,Věnuji se umění,ráda čtu,zpívám,fotím,tancuju a vyrábím věci" vymyslela a odříkala jsem seznam věcí, předem připravených pro tento účel. Na všech byl kus pravdy, ale že bych nedělala nic jiného se též říct nedá.
,,Děkuji,můžeš si sednout."

Konec školy.

Vyběhla jsem z obrovských hnědých vrat ozdobený květinami a jejich stonky a utíkala pryč ze školy. Září bylo krásné, avšak vždycky dorazilo v enormní síle a nedalo se zastavit. Žádná pauza mi dopřaná nebyla. Nevěděla jsem,co dělat, ale domů jsem jít nechtěla. Protože mi bylo 11 musela jsem být do 7mi doma, ale nějak mě lákalo víc než kdy jindy se jen tak procházet po Praze,sama, nerušena nikým, kdo by přetrhával toky mých myšlenek, či by se je snažil měnit a upravovat. Ještě toho trochu.

Park byl krásný. Listí začalo pomalu opadávat i když byl teoreticky teprve konec léta a jemné šumění stromů doprovázelo příjemně uklidňujicí melancholickou hudbu,která mi hrála v uších když jsem procházela. Sem tam jsem si poskočila a zatočila se. Měla jsem celkem radost. Nový začátek se musí prožít. Začalo se stmívat. Celkem brzo,podotkla bych, ale takovéhle zkušenosti jsem neměla.

Do města jsme se přestěhovali teprve o prázdninách. A co je známo tak na venkově jsou západy slunce později,protože ve městech přes budovy není na slunce tolik vidět.

Došla jsem však na Most Legií a viděla nádherný západ Slunce. Strašně ráda jsem ho fotila,pozorovala,popisovala či o něm psala básně. A že jich vzniklo tolik krásných. Téma slunce a měsíc ještě klišé nebylo.
Mnoho lidí mi říkalo,že uvažuji až moc dobře na svůj věk. Že se oblékám víc dospěle a že přemýšlím,že by i dospělý člověk zakroutil hlavou nad takovými to pochody myšlenek. No, ono je taky důležitý, jaká je definice slova "dospělý"
S těmi to myšlenkami jsem se odebrala domů.

,,Jsem domaaaa", zakřičela jsem přes celej byt 3+kk a šla do kuchyně. Nějak mi vyhládlo a chtěla jsem si vzít nějaké ovoce,hrušku,jablko, abych neměla náhodou tendence omylem vklouznout do špajzky pro sušenky. Svádějíc boj s čokoládou jsem si nakonec dala banán, protože nic jiného neměli a šla tvořit. Na stole mi stál nedokončený obraz. Byl to obraz velmi filozofický,na první pohled přeplácaný, na druhý velice promyšlený. Dopracovala jsem se do věku, kdy jsem velice ráda využívala jinotajů (skrytých významů) a symbolických věcí. Buddhistický náramek houpající se na ruce byl čirým důkazem.
,,Tak večeře asi nebude" povzdychla jsem si. Matka nechala vzkaz, že na týden pojede na služební cestu. Jak elegantní. Peníze na jídlo mi samozřejmě nenechala,ale tak co. Nějak to tu přežiju

Tohle je konec první kapitoly. Pokud vás zajímá další a nebo máte nějaké připomínky,kterých se na tuto patlaninu najde určitě dost ( ne,musím si věřit!- na tuto v budoucnu pěknou povídku najde dost) pište do komentářů. Kritiku přijmám ( no ono mi asi nic jiného nezbývá,že ?) :D hejty bez jakéhokoliv smyslu mažu. Děkuju všem za přečtení.
Vaše Kája