Game of Colts

Část 9.: Ďáblův spratek

Toho večera, kdy se v Králově přístavišti měla konat tancovačka na počest šerifa a jeho rodiny, dostala Červená krajka punc noblesy. Květinová výzdoba, vytřená podlaha a ubrusy na stolech udělaly ze zaplivaného lokálu taneční sál na úrovni. U baru sice seděli špinaví ochmelkové tak jako vždycky, ale po nově vzniklém parketě se pohybovaly samé ctihodné dámy v elegantních šatech a pánové v tom nejlepším, co ve skříni našli. Místnost byla bohatě osvětlená a hudebníci již hráli. Když rodina Starkssonových vstoupila do dveří, místností se rozlehl starostův veselý hlas:

„Nede, amigo mío!" rozběhl se hned k nim a pevně šerifa sevřel ve svém objetí. „A tvoje dcery, jedna krásnější než druhá." otočil se k dívkám a každou políbil na tvář. Arya se zašklebila a utřela si tvář hřbetem ruky, ale to už ji Sansa nenápadně kopla do nohy, aby jí připomněla, že se má chovat slušně.

„Předobrého večera přeji, velectěný pane starosto," vysekla hlubokou poklonu Arya, aby už byla Sansa konečně spokojená. Roberto Baratheonéz se rozchechtal a chtěl dívce poklonu oplatit. Jeho mohutné břicho mu to ale nedovolilo, a tak jí jen rukou pocuchal vlasy. Pracný účes na Aryině hlavě byl pryč a Sanse bylo do pláče. Večer teprve začal a její hloupá sestra už zase všechno kazí. Chtěla jí uštědřit pohlavek, ale to už před ní stál Joffrey, krásný a galantní.

„Vypadáš dnes tak půvabně, drahá," políbil své snoubence ruku.

„Děkuji," chtěla odpovědět Sansa, ale byla tak vzrušená, že se její hlas proměnil v těžko srozumitelný vzdech. „ty vypadáš také krásně," dodala už klidněji, ale stále cítila, jak rychle jí buší srdce.

Nelhala.

Joffrey byl opravdu okouzlující. Měl hnědý klobouk s bohatým vyšíváním zlatou nití a vestu stejné barvy i vzoru. S vestou kontrastovalo bílé sako s límcem pošitým pozlacenými rolničkami, které s každým jeho pohybem krásně zvonily. Přesto Sansu nejvíc zaujaly jeho kalhoty. Byly celé z norkové kožešiny a Sansa musela přemýšlet, kolik asi stály. Zpod huňatých nohavic vykukovaly pouze špičky Joffreyových bot, ale i tak si dívka byla jistá, že jsou krásné stejně jako celý její snoubenec.

„Zní to, jako když tahá kočku za ocas," podíval se Joffrey znechuceně směrem k hudebníkům, kteří zrovna začali hrát novou píseň. Sansa je nevnímala, měla oči jen pro blonďatého chlapce před sebou. „I Tommen by to zahrál líp," podíval se zpátky na Sansu, a když si všiml, jak na něj s otevřenými ústy civí, chtěl jí to vysvětlit. „Můj bratr hraje na housle, nebo se o to alespoň snaží."

„Ty také na něco hraješ?" zeptala se Sansa a už už ho viděla, jak pro ni ve svých norkových kalhotách a za svitu měsíce brnká na lyru milostné písně tak, jak o tom četla už v tolika románech.

„Ne, hudba je pro ženy, ale kdybych na něco hrál, určitě bych v tom byl dobrý," vypnul hruď Joffrey a rolničky zacinkaly.

„Nejlepší," vydechla Sansa.

„Určitě ano," souhlasil starostův syn, „ale já jsem muž. Nestarám se o zženštilé věci, jenom o ty mužné," poklepal si na vypnutou hruď a Sansa si všimla, že stojí na špičkách.

„A to jsou jaké?" zeptala se. Chtěla zjistit víc o zájmech svého vyvoleného. Joffreyho hruď splaskla a paty se znovu dotkly země.

„To jsou ty, co dělají opravdoví muži," řekl dotčeným hlasem a očima začal těkat po místnosti. Jeho pohled se zastavil na baru, kde jako slepice na bidýlku seděli všichni stálí štamgasti Červené krajky a se zacpanýma ušima do sebe obraceli jednu sklenku whisky za druhou. „Občas zajdu na láhev whisky," ušklíbl se Joffrey a ležérně si stáhl klobouk víc do očí. Sansu to zaskočilo. Otec ji vždy učil, že alkohol je špatný, ale na druhou stranu, ve všech románech o odvážných pistolnících, kteří potírají bezpráví a zlo, hrdinové vždy s banditou vypili sklenku whisky předtím, než došlo k závěrečnému duelu.