Game of Colts

Část 30.: Arizonská spravedlnost

Joffrey Baratheonéz byl možná krásný a oblečen v elegantním zlatou nití vyšívaném obleku vypadal jako pravý gentleman, ale rozhodně se tak nezachoval, když jeho snoubenka vkročila do dveří radnice. Sandor McClegane dívce podržel dveře, ale ta se na ošklivého pistolníka ani nepodívala a rychlým krokem přeběhla k blonďatému chlapci, jenž stál na chodbě a svým koltem mířil na drahocennou vázu stojící na vyřezávané komodě. Ten však jako by si jí ani nevšiml.

„Co ti tak dlouho trvalo, pse?" otočil se na smrdutého banditu a lhostejně prošel kolem zmatené dívky. „Chtěl jsem jít ven, zastřílet si na plechovky."

„A já tě tam mám odnést?" zeptal se nevrle McClegane, ale Joffrey se jen zasmál:

„Ty máš jít se mnou. Matka to tak chce. Prý kvůli bezpečnosti. Hlavně po tom dnešku, nechce, abych chodil po městě sám. Jako bych se snad nedokázal ubránit," odsekl a Sansa se už už nadechovala, aby promluvila. Co se stalo dnes? Zaútočili ti samí lidé, co zavřeli jejího otce, i na chudáčka Joffrita? Jenže než se ho na to stačila zeptat, novopečený starosta společně se svým psem vypochodoval ze dveří. „A já vlastně také chci, abys šel se mnou, Máš se ode mne ještě hodně co učit," řekl ještě předtím, než se za nimi zavřely dveře a dívka zůstala na chodbě sama.

„Ale..." špitla zmateně, když se dívala na místo, kde jí dva muži zmizeli z očí. Jenže to už z obývacího salónu vyšla Cersei Baratheonézová a přívětivě se na Sansu usmála:

„Ach, holubičko, konečně jsi tady," řekla a rukou naznačila, aby šla dívka blíž k ní. Za ženou však z místnosti vyšel i majitel nevěstince zvaný Malíček se spokojeným úsměvem na tváři a Sansa se trochu zarazila. Zvláštní pohled toho muže ji vždy znervózňoval, a i nyní tak podivně nadzdvihl obočí.

„Překrásná slečna Starkssonová," pronesl s hranou uctivostí a ona přistoupila blíž ke vdově, jako by se snad za ní mohla před tím úlisným pohledem schovat. „Věřte, že je mi moc líto, co se stalo vašemu otci," pokračoval a dívka vykoukla zpoza zástěny v podobě těla Cersei Baratheonézové. Jenže než se jej stačila zeptat, co přesně se stalo, slova se ujala právě vdova:

„Je vám líto zločince? A zrovna vám?" zasmála se tak chladně, jak to jen bylo možné, a Sansa šokovaně otevřela ústa. Nemohla věřit svým uším. Nechápala to. Přišla do tohoto domu přesvědčena, že jí zde pomohou. Je možné, aby i newyorská rodina věřila, že se otec něčím provinil?

„Co se to jen děje?" zafňukala nahlas a Cersei ji soucitně chytla za ruku.

„Ubohé dítě, ty nevíš, co se stalo. Pojď se mnou, povím ti to," pokynula jí ne směrem k obývacímu salónu, ale ke schodišti, a přes rameno vyštěkla: „A vy odsud zmizte, Malíčku, už jsme si všechno domluvili." Mužíček s bradkou se však jejím nepřátelským tónem nenechal vyvést z míry.

„Zajisté," sepnul spokojeně ruce a poklonil hlavou. „Bylo mi ctí pomoci tak půvabné dámě jako jste vy, paní starostová," předkloněný couval ke dveřím s úlisným úsměvem na rtech, a ještě, než za sebou zavřel dveře, dodal: „Kdybyste, cokoliv kdykoliv potřebovala, obraťte se na mne. Rád vám znovu nabídnu pomocnou ruku."

„Jen v případě, když ti do ní nasázím dostatečné množství dolarů, ty bezpáteřní skunku," odpověděla Cersei pohrdavě, jakmile se dveře zaklaply, a když viděla Sansin tázavý pohled, znovu se mile usmála: „Pojď, holubičko," řekla medovým hlasem a společně s dívkou vystoupala po schodech. Vedla ji chodbou kolem ložnic jejích dětí, a když společně došly až na konec, otevřela dveře jednoho z prázdných pokojů a posunkem šerifově radnicí okouzlené dceři naznačila, aby šla dovnitř. Ta bez námitek poslechla, přestože jí to připadalo zvláštní. Návštěvy se přeci obvykle přijímají v obývacím salónu ne v soukromých ložnicích.