Game of Colts

Část 15.: Poslední rozloučení

Slunce bylo už vysoko na obloze, když starostův pohřeb začal. Lidé tady na jihu nebyli zvyklí vstávat brzo, a tak se hřbitov začínal plnit až před půl jedenáctou. To Eddard Starksson byl vzhůru už před svítáním. Brzké vstávání bylo jeho přirozeností, ale i kdyby tomu tak nebylo, dnes by stejně nemohl spát. Pořád musel myslet na svého přítele Roberta a na hříchy jeho ženy. Měl mu o tom říct, tam na smrtelné posteli. Roberto si zasloužil znát pravdu, přestože byla krutá.

„Slib mi, že se postaráš o Joffrita, slib mi to, Nede," sípal jeho přítel z posledních sil a Eddard mu to slíbil. Slíbil, mu že se postará o ten výsledek krvesmilstva. Seveřan vždy to, co řekl, dodržel, ale v tomto případě věděl, že Robertovo přání nesplní. Znechuceně si odplivl na vyprahlou zem. Utřel si čelo hřbetem ruky. Bylo horko a on se začínal potit. Nervózně se zavrtěl, stál na hřbitově opřený o dřevěnou hůl s ukrutnými bolestmi už půl hodiny, zatímco ostatní se teprve teď začínali shromažďovat.

Sešlo se skoro celé město. Nevěstky z Červené krajky přišly v černých šatech s mohutnými krajkovými sukněmi. Na hlavách měly klobouky zdobené pštrosími pery, díky kterým převyšovaly snad každého muže z města. Malíček, nejspíš proto, aby se mezi svými děvčaty tolik neztrácel, zvolil vysoký cylindr a boty s vysokou podrážkou a podpatkem. Starostovi bratři se nedostavili společně. Stannito přišel sám s kamenným výrazem ve tváři, zatímco Renlito se připojil k rodině zelináře Maceho Tyrella a s uslzenýma očima se tiskl k jeho nejmladšímu synovi.

„Před Bohem nelze své hříchy skrýt, každý se z nich musí zpovídat," pokřižoval se Stannito, když si stoupl vedle šerifa. „Snad bude k Robertově duši milostiv."

„Roberto byl dobrý muž, jeho dobré činy hříchy jistě převáží," pokřižoval se také Eddard a moc rád by svým slovům věřil.

„Smilstvo a alkohol není v božích očích akceptovatelné," odfrkl si Mexičan, ale na to šerif musel namítnout:

„Krvesmilstvo a život ve lži, to je neakceptovatelné," zabručel a rozhlédl se kolem sebe, ale vdovu nikde neviděl. Cersei Baratheonézová s dětmi dorazila až mezi posledními.

„Bůh naše hříchy soudí spravedlivě a nezáleží na tom, jestli naše žena a její bratr hřešili ještě víc. To pro toho nahoře není pražádná omluva," odpověděl pevně Stannito. „Můj bratr pil a smilnil, ale máte pravdu, šerife Starkssone, vykonal i dobré věci a všemohoucí to ví," musel uznat.

„Jsem si jist, že Robertova duše nalezne klid v rajských zahradách," řekl Eddard a cítil, jak se mu do očí hrnou slzy.

„Ráj nebyl stvořen pro hříšníky a bezvěrce!" zavrčel Stannito a odplivl si, „Roberto nikdy nebyl správným křesťanem. Byl katolík, ale mezi katolictvím a protestantismem nedělal rozdíly. Nikdy nepochopil, čím se adventismus liší od ostatních forem křesťanství, co ho činí jedinou pravou vírou, přestože jsem mu to vysvětloval nejméně stokrát! Nezajímalo ho to. Víra ho ostatně nezajímala vůbec, neznal ani jednu modlitbu. V kostele pospával a nejednou se stalo, že ani vůbec nepřišel! Jednou jsem ho přistihl, jak tajně v kostele usrkává z lahve tequilly. Měl skloněnou hlavu, jakože se modlí, ale pod pončem měl lahev. Takové znesvěcení božího domu! Pokáral jsem ho, ale on se mi jen smál. Vždycky se mi jenom smál a o víře se nedal poučit," Stannito byl teď celý rudý. Takhle rozčileného ho Eddard nikdy neviděl. „Opravdu si myslíte, že je Roberto hoden věčného potěšení v ráji?" zaskřípal zuby a seveřan najednou nevěděl, co mu na to má říct. Zachránil ho Malíček, když se zničehonic protáhl mezi ně.

„Sešlo se skoro celé město. Náš pan starosta by měl radost," řekl tiše a očima těkal z Eddarda na Stannita a zase naopak.

„Účast hodna velkého muže, jímž Roberto byl. Tolik toho pro město udělal," odpověděl šerif a rozhlédl se kolem sebe. Hřbitov byl zaplněný lidmi ve smutečních šatech. Gyles Rosby kašlal do kapesníku, když tu ho stranou odstrčila zesnulého žena a se svými dětmi se postavila hned k vykopanému hrobu, kam měly být starostovy ostatky položeny.